Bojovat až do konce

- 13 -

Michaela cesta autem ukolébala a propadl se do neklidného spánku, který ale tolik potřeboval, aby se mu rány začaly dobře hojit. Jela jsem klidně, žádné honičky, žádné velké brždění a předjíždění. Potřebovala jsem, aby se kluk vedle mě co nejlépe a nejrychleji zahojil, protože má cesta ještě nebyla zdaleka u konce a tím pádem ani ta jeho. 

Když mi z nenadání zakručelo v žaludku, vyděsilo mě to k smrti. Nečekala jsem, že se kromě Michaelova oddechování v autě ozve ještě nějaký zvuk. Nadskočila jsem a málem strhla volant do vedle jedoucího auta. Snažila jsem si vybavit, kdy jsem naposledy jedla, ale bylo to marné. Buď jsem to zapomněla, nebo už to bylo sakra dlouho. Ani jedna z možností nebyla nemožná. 

Opatrně jsem sjela z dálnice na menší cestu, která nás brzy zavedla do malého města. A tam, jako na zavolanou, právě probíhaly trhy. Opatrně jsem zastavila blízko prvních stánkařů, abych měla Michaela na očích, a vystoupila. Potřebovala jsem obstarat jen pár nejnutnějších věcí, abychom ještě chvíli přežili. 

Nejprve jsem se vydala nakoupit potřebné a základní potraviny a tekutiny, a pak se zastavila pro čisté oblečení a obvazy. Tvář jsem měla stále nateklou, zejména roztržený ret, a tak přede mnou mnoho lidí ustupovalo, ale nijak mi to nevadilo. Ztratila jsem ostražitost a když se za mými zády ozval výstřel, po kterém následoval bolestný výkřik muže po mé pravici, uvědomila jsem si scou chybu.

Otočila jsem se a uviděla muže v kožené bundě, slunečních brýlích a se zbraní v ruce, jak si ke mně probíjí cestu davem. Sáhla jsem si za kalhoty pro zbraň, ale nenahmatala jsem ji. Nechala jsem ji v autě. Rychle jsem se otočila, stiskla pevně tašky a rozběhla se co nejrychleji k místu, kde jsem ho nechala.

Za mnou  se neustále ozývaly výstřely a bolestné nářky těch, které si kulka našla. Jakmile jsem doběhla k autu, hodila jsem tašky na zadní sedadla, spěšně nastartovala a zařadila zpátečku.

Nebyla jsem ale dost rychlá. Střelec doběhl na začátek tržiště, zvedl zbraň a vystřelil.

Ten náraz mě zamáčkl do sedačky a já se uhodila tvrdě  do hlavy. Zatočila se mi, ale toho jsem si nevšímala, stejně jako slov, která vycházela z Michaelových úst. Otočila jsem auto a vyjela ven ze čtvrti.

Nezastavila jsem se, dokud jsme nedojeli k malému penzionu na kraji jehličnatého lesa. Teprve tehdy jsem si uvědomila Michaelovu přítomnost. Otočila jsem  se k němu a zarazila se. Michael seděl na svém místě a díval se na mě, jako na zjevení. Po chvíli zvedl ruku a ukazováčkem mě dloubnul do levého ramene.

Ucukla jsem bolestí. To mě překvapilo, podívala jsem se na své rameno a rychle odvrátila pohled. Triko jsem měla nasáklé krví, a v rameni zela díra po kulce.

„Podívej se mi na záda," požádala jsem Michaela přes narůstající nevolnost. „Vidíš tam něco?"

„Ne, kulka je pořád někde uvnitř."

Zalapala jsem po dechu a opřela si čelo o volant. V rameni mi tepalo a hlava se mi točila. Bylo mi zle. 

*****

„Seď klidně Zoe!" nakázal mi Michael uvnitř našeho malého pokoje.

Seděla jsem na židli a drtila si prsty na rukou, zatímco mi Michael vytahoval kulku z ramene.

„Už jen kousek. To zvládneš, až napočítám do tří. Raz, dva,..." Ani neřekl slíbenou trojku, na kterou moje tělo čekalo, a zatáhnul za kulku uchopenou mezi prsty. Zdusila jsem výkřik, který se mi dral z hrdla tím, že jsem se zakousla do tváře. Jediným štěstím bylo, že přední sklo zbrzdilo rychlost vystřelené kulky a ona se tak nedostala moc hluboko.