Vaření ve sklepení

Seznámení 1.kapitola

Pět let v Bradavicích, nebyla procházka růžovým sadem. Celou dobu zařazena do nenáviděné koleje Zmijozel, kde bohatí táhnou a chudí musí klonit své hlavy dolů.

Přežila jsem je, vcelku opomíjená, což mi vyhovovalo, ale ne osamělá.

Říkejte mi Izzy, jsem v pátém ročníku. Z ničeho nepropadám, školní rád neporušuju a hlavní náplní mého volného času je zdokonalování se v lektvarech. Nadání na ně bylo u mě objeveno v druhém ročníku, kdy jsem si dokázala poradit s receptem, kterému chyběla stránka. Bez chyby jsem ho připravila a dokázala zaskočit Snapa. O svém mimořádném talentu je stále přesvědčen, že ho nikdo nepřekoná. Sám v nedávné době při přípravě Doušku Smrti uznal, že k tomu mám nakročeno velmi dobře. K jeho ješitné povaze to byl neočekávaný krok, který mě zaskočil a vyvedl naráz z míry.

Dnešní den nebyl výjimkou, jít si uvařit, nějaký lektvárek do sklepení. Na druhou stranu to beru, jako utužovací rituál. Nejméně tři roky jsem nebyla, ani jednou nachlazena. Pro jistotu si vždy beru zimní hábit, o kahan se, tam stejně neohřejete. Beru v potaz, to, že moje kolej je také ve sklepení, ale Snapova laboratoř, snad hloubí podloží Bradavic. Pára od úst je na denním pořádku.

Sebrala jsem brk, pergamen na zápisky a vydala se k profesorovi lektvarů. Po cestě do sklepení jsem nikoho nepotkala, což je normální, tady se nikdo nechce pohybovat, ani v době školy, natož po škole. Zaklepala jsem jednou, podruhé, stále čekám.

"Ten, panchart na mě zapomněl," pomyslela jsem nahlas.

Jako studentka Zmijozelu, bych na něj měla pět chválu a olizovat mu boty. Jenomže já taková nejsem, jsem ráda, že on je ředitelem koleje, ale trávit s ním čas je někdy o psychickou rovnováhu. Hodiny s Trelawneyovou, ty jsou samozřejmě, taky o psychiku, ale v jiném směru.

Otevřel. Podíval se na mě, jako na odporný hmyz pašující rohy jednorožců přes hranici Mexika.

"Vy, už jste tu zase?" Optal se se sklenicí červené tekutiny v ruce.

"Dobrý den, jako obvykle vám deformuji chvíle, kdy můžete strávit něčím užitečným, než zíráním do tupých obličejů, takzvaných studentů."

"To jste definovala velmi jasně, myslím, že na vás čeká hromada kotlíků."

Propustil, mě do laboratoře, kde jsem čistícím kouzlem určeným na kotlíky, zmenšila hromadu. "Zbytek nechte pro prváky, ať se to naučí drhnout ručně," pronesl a vešel do laboratoře.

Opřela jsem lokty o pracovní stůl a dívala se na omšelé knihy v černé kůži. Otevřela jsem první a opět jsem narazila na velmi oblíbenou řeč lektvaristů celého světa - latinu.

"Pochybuji, že s vaší mizernou znalostí si tam něco přečtete."

"Zkoušela jsem štěstí a náhodou mi nepřálo," dodala jsem.

"Stejně z knih nic dělat nebudete. Dnes si procvičíte Vlkodlačí lektvar."

"Mohu mít otázku? Vařím, ho periodicky každý měsíc, takže usuzuji, že osoba pro, kterou je určen pobývá na hradě?" zeptala jsem se.

"Do toho vám nic není, slečno Landsteinová," odbyl mě.

Bez jakéhokoliv otálení jsem se dala do práce, což Snape též. Sedl si ke knihám a začal zuřivě zapisovat těsnopisem na pergamen. Nikdy nejde přečíst, co napíše. Podezřívá mě, abych mu nečetla jeho aktuální zpracovávání prodejních lektvarů. Myslím, že počítá do budoucna, že o rozmanitý trh ostrovů se budeme dělit mi dva.