Experiment Serafine 2 ✔

14. Rudá až za ušima

Caleb se pomalým krokem vydal ke skříni a vytáhl z ní pár ručníků a deku, kterou jsem už znala. Všechno to položil na zem vedle svého stolu a pokoušel se připravit si místo ke spánku.

Mlčky jsem ho pozorovala z křesla a pořád si nebyla jistá, jak jsme se do téhle situace dostali. Vážně se mě zeptal, jestli chci, aby tu se mnou zůstal do rána? Očividně ano a já mu to odsouhlasila, protože teď si tu rozkládal osušky na zem, jako by to dělal každý druhý den.

Když byl se svým výtvorem spokojený, postavil se a začal si rozepínat plášť. Počkat, on se chce svléknout? Podle databáze lidé spali v oblečení speciálně pro to určeném, ale nevšimla jsem si, že by tu Caleb měl svoje... pyžamo, ano, to bylo to slovo. Neměla bych se otočit? On to přece vždy dělal... No ale jestli se nemá do čeho převléknout, proč si sundal plášť?

A pak natáhl ruce k pásku u kalhot.

Ucítila jsem, jak mi zrudly tváře, ale stejně jsem od něho nedokázala odtrhnout pohled. Bez dechu jsem se dívala na kožený pásek, který lehce proklouzl poutky Calebových černých džínů. Rychle jsem se otočila i s křeslem směrem k oknu, abych nic dalšího neviděla.

Proč jsem tak zpanikařila? Byly to rozpaky, stejné jako tenkrát cítil Caleb, když jsem se měla převléknout já? Zatřásla jsem hlavou ve snaze najít odpovědi, ale databáze i veřejná síť mlčely. Dešifrování mých pocitů asi neměly v popisu práce.

„Serafine?" ozval se Caleb. Zněl stejně zmateně, jako jsem se cítila.

„Ano?" odpověděla jsem mu otázkou; nevěděla jsem, jestli se k němu můžu obrátit zpátky.

„Děje se něco?"

Zavrtěla jsem hlavou.

Caleb udělal pár kroků a zastavil se vedle mě. „Díváš se na hvězdy?"

Koutkem oka jsem na něj pohlédla a zjistila, že se opravdu nic neděje. Kalhoty měl pořád na sobě. Potichu jsem vydechla, hrozně se mi ulevilo. Nebyla jsem připravená na takové situace!

„Dnes jsou krásně vidět," řekl Caleb zamyšleně, s očima upřenýma do dálky. Nejspíš si ani nevšiml, že jsem mu neodpověděla.

„No, tak si ten výhled užij. Já už stejně málem usínám ve stoje," pousmál se. „Dobrou noc, Serafine," dodal pak o poznání tišším hlasem.

„Dobrou noc, Calebe," zašeptala jsem nazpátek a konečně se s křeslem otočila, abych ho mohla sledovat, jak si naposledy upravuje zmuchlaný ručník, který měl místo polštáře. Pak se natáhl na zem a přikryl se dekou. S údivem jsem si všimla, že má lýtka a chodidla na podlaze; už se mu na ručník nevešly. Pravda, i když stál, byl o hlavu vyšší než já, ale takhle byl rozdíl mnohem výraznější.

Stejně, jak mi předtím radil, zavřel víčka a zklidnil dech. Přemýšlela jsem, jestli si teď představuje svůj oranžový západ slunce, nebo se mu povedlo usnout hned.

Zvedla jsem se z křesla a po špičkách se přiblížila k němu. Věděla jsem, že i sebemenší hluk by ho mohl vzbudit, stejně jako když mě jednou nachytal, jak jsem sama vyšla z nádrže.

Pomalu jsem si klekla těsně vedle jeho hlavy a usadila se na podlaze. Vzduchem se neslo Calebovo pravidelné oddechování a já si začala prohlížet jeho tvář. Zkoumala jsem právě pihu, které jsem si všimla už dříve, když vtom najednou otevřel oči.

Hrozně jsem se vylekala, můj tep se zrychlil na dvojnásobek a jen s obtížemi jsem v sobě udusila vyděšený výkřik.

„Serafine," řekl Caleb s malým úsměvem, „nemůžu usnout, když na mě zíráš."

Tváře se mi opět zbarvily do červena.

„Já, uhm, promiň," snažila jsem se rychle vymyslet nějakou výmluvu, kterou bych se zachránila, protože i mně bylo jasné, že tohle byl dokonalý příklad trapné situace.

„Chtěla jsem se jen podívat, jak to vypadá, když někdo usíná," zašeptala jsem nakonec. Vlastně to byla pravda. Vážně mě zajímalo, jak se lidem povede dostat do říše snů. Jen jsem jaksi zamlčela fakt, že ve chvíli, když jsem si k němu klekala, jsem byla prostě zvědavá na něj.

„Jo no," prohrábl si tmavě hnědé vlasy, „tak s tím ti asi nepomůžu. Já potřebuju na usnutí docela klid. Pokud teda nejsem už úplně mimo," zasmál se a lehl si na druhý bok.

Chvíli jsem zírala na jeho záda, pak jsem se ale vzpamatovala a rychlými kroky se vrátila ke křeslu, kde jsem se pohodlně usadila.

Dobře, takže jak to Caleb říkal? V duchu jsem si zopakovala celý postup a pak začala tím, že jsem se nechala pohltit tmou, která na mě číhala pod zavřenými víčky.

Ale ať jsem se snažila jakkoliv, myslela na modrou či oranžovou, výsledek zůstával pořád stejný – byla jsem naprosto vzhůru.

Frustrovaně (hm, tak krásné slovo) jsem zavrčela, ale ne moc nahlas, abych nerušila Caleba. Naštěstí už zřejmě usnul, protože nejevil žádné známky toho, že by mě slyšel. Zamyšleně jsem se na něj podívala a zvažovala možnost jít se na něj opět podívat. Nevím, co mě na spícím Calebovi tak přitahovalo, ale rozhodla jsem se to ignorovat a zkusit radši taky usnout.

S povzdechem jsem si položila hlavu na opěradlo a snažila se dostat do mojí říše snů, na místo, kde jsem mohla prožít to, co jsem zrovna chtěla. Trochu mě zneklidňoval fakt, že jsem tam nebyla od chvíle, kdy jsem zjistila, že realita je tato laboratoř plná vědců, kteří mě považují za jejich experiment. Že by to znamenalo konec mého cestování vzpomínkami?

Nejspíš ano, pomyslela jsem si. Pocítila jsem něco zvláštního. Poznala jsem, že se mi oči plní slzami, kterým se ale zatím nepodařilo probojovat si cestu ven, a v hrudi mě píchalo. Celá vyděšená jsem se obrátila s otázkou na databázi.

Smutek, našla během chvíle.

Protřela jsem si oči a na mých prstech zůstalo pár slaných kapiček. Zvědavě jsem si je prohlédla a po chvíli je utřela do svého županu, kde se ztratily mezi hebkými vlákny.

Proč stále nemůžu usnout? Z veřejné sítě na mě vyskočilo spojení „plakala tak dlouho, až usnula", ale nezdálo se mi to jako moc dobrá metoda. Místo toho jsem si z Calebova stolu půjčila tužku a papír a obrátila svůj zrak k nebi za okny. Hvězdy byly jasné, zářily, jako by na sebe chtěly upozornit, přímo volaly po tom, aby je někdo přenesl na papír. A tak jsem začala. Nejdřív jsem se ujistila, že tužku držím správně, a poté jsem na bílý list udělala první tečku. Polaris, pomyslela jsem si.

Dlouhá noc přede mnou se najednou nejevila až tak nekonečná jako před chvílí.