Experiment Serafine 2 ✔

10. Béžová

Pozorovala jsem malinká smítka, jak víří ve vodě. Díky nim jsem ztrácela pojem o čase; ocitla jsem se v jiné dimenzi, kde se čtvrtý rozměr choval naprosto jinak a nepředvídatelně, skoro jako kdyby vůbec nebyl.

Právě proto jsem se hrozně lekla, když někdo znenadání zaklepal na sklo. Zvuk zavibroval celou nádrží a vyrušil mě z apatického sledování proudů vody. Trhla jsem hlavou, abych se podívala, co to způsobilo, načež jsem si vynadala. Mám přece vypadat, že... spím nebo tak něco. Že nevím o tom, co se okolo mě děje, jak tomu taky donedávna opravdu bylo.

Oddechla jsem si, když jsem za sklem zahlédla Calebův obličej.

Sice jsem měla chuť mu vynadat za to, jak mě vyděsil, ale na druhou stranu jsem byla nesmírně ráda, že ho vidím. A nejenom jeho. Šero a prázdná laboratoř za ním mi napověděly, že je konečně zase noc a já můžu ven z nádrže.

Pro jistotu jsem ještě kývla směrem k poklopu. Caleb se usmál a otevřel ho, takže jsem nedočkavě vyrazila vstříc hladině, kde jsem přivítala pocit studeného vzduchu na kůži. Když jsem se vymotala ze všech hadiček a jako vždy opatrně slezla po žebříku, Caleb tam na mě čekal s připraveným ručníkem.

Už převlečená do svého županu jsem se za ním vydala ke stolu, kde něco dělal s počítačem. Když jsem přišla blíž, uviděla jsem, že si čte dokument, v němž jsem poznala zprávu z dneška.

„Tak jsem ani o moc nepřišel a aspoň jsem se trochu prospal," prohlásil, jakmile zaregistroval moji přítomnost, a soubor zavřel.

Otočil se na mě a daroval mi zářivý úsměv, který mu moje pusa automaticky opětovala. Byl to zvláštní... příjemný pocit. Jako kdybychom něco sdíleli, něco neuchopitelného, co kolem nás proplouvalo vzduchem. Zároveň to bylo i nebylo. Dělá tohle s lidmi každý úsměv? Pokud ano, proč se na sebe neusmívají neustále?

„Co bys chtěla dělat?" překvapil mě otázkou.

„Nevím, jenom už žádné dotazníky, prosím," zamumlala jsem.

Předvedl mi další úsměv, veselejší než ten předchozí. Vypadalo to, že jsem ho pobavila.

„No, vzhledem k tomu, že jsem ti zapomněl dát uspávadlo, dlužím ti nejdřív omluvu. Promiň, byl jsem úplně groggy."

Co? Netrpělivě jsem čekala, než mi databáze nebo veřejná síť poskytnou vysvětlení. Unavený. Unavený? Proč lidé neřeknou prostě unavený?

„Už se to nestane, neboj," pokračoval, nejspíš si nevšiml, že jsem ho chvilku neposlouchala, „ale musím to nějak líp promyslet. Nejsem robot, abych –" Najednou se zasekl.

„Serafine?" řekl podivným hlasem.

„Ano?" vyhrkla jsem nervózně, zamotávajíc si prsty do svých mokrých vlasů, jak jsem si je chtěla pročesat.

„Co jsi vlastně celý den dělala?"

Z úst mi vyšel podivný zvuk. Chvíli mi trvalo, než jsem ho identifikovala. Já jsem se zrovna... uchechtla?

Caleba to očividně taky udivilo. Nechápavě na mě zamrkal. „Co?"

„Chci říct, myslela jsem, že by to mohlo být zajímavé, ale... Byla to příšerná nuda. Všichni dělali pořád to samé a koukat na to přes deset hodin se ukázalo... vyčerpávající," vysvětlila jsem pomalu. Koutky mi bůhvíproč cukaly nahoru. Tenhle náš rozhovor byl úplně jiný než dnes ráno, takový uvolněnější, přirozenější, méně nucený a celkově jsem z něj měla lepší pocit.

Pomáhá lidem, když si spolu povídají?

Caleb se na židli naklonil dopředu a opřel si bradu o ruku, loket položený na stole. Na tváři se mu objevil potutelný výraz. Jak mě takové slovo napadlo? Ale - rychle jsem zkontrolovala význam - dokonale to sedělo.

Pomalu jsem si všímala další a další podrobnosti na jeho obličeji, třeba ojedinělou pihu na pravé tváři, která se mi do teď schovávala ve stínech. Jak se mu u pravého koutku udělá vráska, když se usmívá. U levého ne.

„Mám nápad," přerušil moje myšlenky.

Malým přikývnutím jsem ho vybídla, aby pokračoval, a snažila jsem se soustředit na to, co se mi chystal říct, místo hledání maličkostí na jeho tváři, které ho odlišovaly od ostatních.

„Co kdybychom pokračovali v něčem podobném, jak jsme minule zkoušeli to držení pera a tak? Potrénovat jemnou motoriku?" dodal a já si hned nový pojem uložila do paměti.

„Dobře," souhlasila jsem nadšeně. Na tohle jsem se dlouho těšila. Caleb mi ukáže, jak se co dělá, budu umět všechno jako lidé.

Protože, kdo vlastně jsem? Člověk asi ne. Nevím. Nevím ani, jestli to tuší aspoň Caleb.

Zřejmě tedy nejsem člověk. Ale musí to být vždy poznat?

A kdo bych chtěla být?

Najednou jsem se přistihla při myšlence, jaké by to asi bylo, žít mezi lidmi jako jedna z nich. Zvládla bych to? A je to to, co chci já? A záleží tady vůbec na tom, co chci?

Podle rozhovoru, který jsem tenkrát vyslechla, jsem pochopila, že ani Caleb tu nemá moc velký vliv. Takže... Asi bych se tím teď neměla zatěžovat. Můj život očividně není v mých rukách.

Vrátila jsem se zpět do reality, do potemnělé laboratoře, a ke Calebovi, který na stůl vykládal ze šuplíků různé předměty.

„Co třeba..." přejížděl hromádku pohledem, „zase ta propiska?"

Podal mi béžovou propisku s nápisem Adelaide. Soustředila jsem se a položila na ni prsty tak, jak mi to minule ukazoval.

S napětím jsem očekávala jeho reakci. Když souhlasně pokýval hlavou, měla jsem chuť vykřiknout radostí, ale něco mi našeptávalo, že by to asi nebyl ten nejlepší nápad, takže jsem se na Caleba jen šťastně zazubila.

Natáhl ke mně ruku s dalším předmětem a já si ho nejdřív zvědavě prohlédla. Na dlani mu ležel malinkatý kvádr světle krémové barvy. Zaujatě jsem od něj ten podivný kousek převzala.

Co by to tak mohlo být? Všimla jsem si, že jeden vrchol byl, na rozdíl od ostatních, zakulacený a šedý. Hledala jsem v databázi i na veřejné síti, ale nikde jsem nedokázala nalézt pojmenování pro tuto záhadnou věc.

„To je guma," ozval se Caleb, který si zřejmě správně vyložil moje mlčení a nedůvěřivé zírání na gumu.

„Koukej," vzal mi ji z prstů a vytáhl ze složky čistý papír. Obyčejnou tužkou na něj napsal pár písmen. Chvíli mi trvalo, než jsem jeho rukopis rozluštila a zjistila, že je tam moje jméno. Serafine. Za tím ještě dopsal B. Pak chytil gumu mezi palec a ukazováček, vypomohl si prostředníčkem a přejel jí několikrát přes poslední písmeno, které najednou zmizelo.

Bylo to jako kouzlo. Ohroměně jsem zvedla oči k Calebovi, který sledoval moji reakci.

„Chceš to taky zkusit?"

S nadšením jsem se pokusila gumu chytit stejně jako on. Přesto se Caleb natáhl a jemně položil svou dlaň přes moji, abych mohla úchop lépe zkopírovat. Naše prsty se lehce propletly a já cítila teplo, které z jeho kůže sálalo.

Zvedla jsem pohled a setkala se s jeho očima, kterými nesměle zkoumal můj obličej. Najednou jsem měla pocit, že bych chtěla něco... Nedokázala jsem to pojmenovat, stejně jako jsem se nedokázala odtrhnout od jeho hnědých očí. Cítil to také? Věděl, co visí ve vzduchu a čeká, až na to přijdeme?

„Tak, teď je to správně," zamumlal a pustil mě. Překvapilo mě, jak moc mi jeho dotek chyběl. Najednou jsem se přistihla při přání, aby dlaň vrátil zpátky.

Co se to děje?