1095 |one part| ✔

†

Odbíjela sedmá hodina a vzduch se jemně ochladil. Dívce, vycházející z nedaleké vysoké budovy, vánek profoukával vlasy a ona je s drobným rozhořčením neúspěšně chytala do gumičky. Chlapec se smál její snaze zkrotit nepoddajné vlasy a něco jí pověděl. Dívka se nervózně ohlédla za sebe; přímo před ní se rozprostíralo nádraží, kam měla namířeno, ale přikývla. Chlapec se stydlivě usmál a něco lovil v kapsách - klíče od aut. S bezchybným hereckým výkonem odemkl dálkovým ovladačem a zašklebil se na dívku, která mu věnovala napůl směšný a napůl nevěřícný pohled. Cestou toho spolu moc nenamluvili, ačkoliv by jindy ani jeden z nich nezavřel pusu. Teď se však atmosféra mezi nimi měnila na zvláštní houstnutí - možná kvůli tomu, že jen Kassandra věděla, co je dnes za datum. A že si nebyla jistá, zda má či nemá o tom začít mluvit. Možná by pomohlo, kdybychom si to všechno vyříkali a definitivně to už uzavřeli...

„Víš ty co?"

„Co?"

„Už jsou to tři roky. Další třiadvacátý květen."

„Nelíbí se mi, že si připomínáš moje odmítnutí, Kass."

Kassandra odvrátila pohled od Daria a pozorovala ubíhající krajiny z okna auta.

Zavládlo ticho. Darius, věnující se řízení, pevně sevřel volant a oči upíral na vozovku. Nemohlo mu však uniknout, že se Kassandra roztřásla, a na malý moment zavřel oči. Ne, jen ať nebrečí, prosím.

„Kass?"

„Nemluv na mě, Dariusi."

„Když už, tak Darie."

„Co kdybych ti říkala, jak sama uznám za vhodné?"

„Brečíš?" Darius se rozhodl její útoky ignorovat.

Kassandra si povzdechla. Jak to ksakru poznal? „Ne," zalhala tiše a zamačkávala slzy zpátky do oka.

Chtěla by být už nejdřív doma; nyní dost litovala, že přijala Dariovu nabídku cesty autem ze školy, místo aby jela autobusem, jak bývala zvyklá.

„Proč jsi mi vlastně navrhl, abych s tebou jela?!" vypálila zničehonic na něj, až Darius leknutím povyskočil. Zmateně pokrčil čelo a vyhodil blinkr.

„Já nevím... byla bys doma rychleji?" odpověděl s otázkou na konci a prudce odbočil. Vjeli na dálnici a Darius dupl na plyn.

„Podívej," řekl po chvíli, „nechci, aby sis to připomínala. Abys to mně připomínala. Vždyť přece..." Darius na moment ztratil hlas. „Vždyť máš Willa," dodal po chvíli napůl trpce.

„Jo." Kassandře se zachvěly rty. „A ty máš koho? Hannu? Christine? Dennise? Nebo třeba-"

„Nemám nikoho," utnul ji rázně Darius a vzteky zajel ke krajnici, kde zastavil. Nejdřív nechtěl Kassandře věnovat byť jen jediný pohled, ale nakonec povolil. Zamrzelo ho, když spatřil mokrou cestičku na její tváři.

„Nemám nikoho," zopakoval klidně. „Žádná z nich není taková, jak bych si přál."

Kassandra se ušklíbla. „Co si budeme povídat, Dariusi, tobě vyhovuje blonďatá, relativně chytrá, nepřemakeupovaná, hodná a krásná holka s diagnózou těžká nymfomanie a doktorátem z psychologie, antropologie a aplikované matematiky. Například. To by byl tvůj ideál, ne?"

„Kolik ironie. Nicméně Darius ví, co chce."

„Darius je idiot, pokud si myslí, že se jednou najde holka, která splní všechny jeho požadavky."