Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) osmapadesátá kapitola: Kouzlo barevných stuh

„Elfské tance!" řekla jsem překvapeně a podívala se na Leonase.

„Ty přece znáš!" chytil mě do volnějšího držení. Já ano, ale kdo z měšťanů a sedláků z okolí zná kroky elfů ze záhadného lesa? Kdo vlastně ví, že tyto kroky původně patřili elfům? Nechala jsem se vést, nejen hudbou, ale i Leonasem. I když stále říkal, že on netančí, kroky znal perfektně. Ostatní tanečníci na tom ale nebyli zrovna nejlépe. Jen málo párů se drželo kroků a variací a postupně začal rej na parketu řídnout. Všichni okouzleně sledovali naši dvojici kroužící přímo ve středu celého velkého prostoru. Chtěla jsem přestat a znova se zamotat do davu. Takto všem na očích jsem si připadala zranitelná.

„Nenech se jimi porazit, nikdo neví, kdo jsi," zarazil mě Leonas a navedl mě na otočku. Natáhla jsem ruku a vedla ji vzduchem v ozdobné póze.

„Vypadá jako elfka!" zaznělo obdivně z davu.

Srdce se mi rozbušilo. Pohlédla jsem do elfských očí. Leonas sotva znatelně zakroutil hlavou a rty naznačil: „Ne!" A tak jsem z parketu neutekla. Dál jsem přesně kladla jednu nohu za tou druhou. Následovala jsem Leonasovi kroky a cítila hudbu. Nad námi vycházely první hvězdy a vesele na nás mrkaly. Lidé se sjednotili ve velkém kruhu, který se v rytmu hudby pohupoval a podporoval tak náš tanec.

„Buď sama sebou," zašeptal Leonas tak, abych ho mohla slyšet jen já. Pak hudba přestala hrát, ozval se mnohonásobný potlesk a lidé se zase připojili k tanci. Po složitých krocích nastala jednoduchá točená variace lidového tance.

„Děkuji!" zašeptala jsem Leonasovi, když jsme se kolem sebe točili a postupovali po parketě.

„Mě neděkuj," zarazil mě a pak mě šokoval: „Nechybí ti něco?"

Vyděšeně jsem si sáhla na cop. Pentle! Houpala se v Leonasových prstech. „Jak jsi to dokázal?" hrábla jsem po ní, ale on ucukl a se smíchem se vzdálil. „Héj, počkej!" snažila jsem se ho zastavit, ale marně, zase mi vyklouzl.

„Pojď si pro ni!" zasmál se a zmizel v davu, ale ne z mých očí. Proplétala jsem se tančícími lidmi a sledovala mizejícího elfa. Namířil si to rovnou do zahrad. Prošla jsem brankou a volala: „No tak! Je to jen hloupá lidská tradice, neříkej, že se tím budeš řídit i ty?!" zastavila jsem se uprostřed zahrad, když mi elf zmizel z dohledu. Zmateně jsem se otočila kolem své osy. Nebe se už zahalilo do svých temných šatů noci a v této části zahrady panoval skoro až klid. Hudba z Tancovačky sem doznívala jen v tiché kulise. Zněl tu zpěv nočních pěvců a Sídlo se schovalo za koruny stromů. Na chvíli jsem se nechala unést zdejší atmosférou. Pak zašustilo křoví a objevil se elf. Ve tmě sotva znatelný. Natáhl ruku a vyslal nad nás malé světlo. Přesně tak, aby ozářilo tolik, kolik bylo třeba, ale přesto velmi riskoval.

„Blázníš?" vyjekla jsem. Používat Magii přímo pod nosem zdejšího krále, vždyť by nás mohl prozradit.

„V klidu, nikdo tu není a jak sis všimla, ze Sídla sem nikdo nedohlédne. Pod lampou je vždycky největší tma...neříká se to v životě lidí tak?"

„Proč to děláš?" otázala jsem se a natáhla se po pentli, kterou Leonas tak laškovně držel ve svých prstech, aby mi ukázal, co bylo mé a co má teď on.

„Možná, že opravdu věřím kouzlu pentle," nadhodil tu nejméně možnou věc. Vždyť to musel cítit i on.

„Vždyť...,"

„Tiše," přistoupil blíž, „já jim chci věřit."

„Leonasi?" nemohla jsem tomu uvěřit, kouzlo pentlí, kouzla lásky, spříznění, svázání – říkalo se tomu všelijak, ale stačila jen víra a stávalo se tu skutečností. „I ty?"