Hodiny plynuly, ale bolest neutichala. V důsledku toho teď během noci sedím v nemocnici a ignoruji doktora, který cosi vysvětluje mé mamince. Chce se mi strašně spát, čekala jsem tu snad věčnost... Kdyby aspoň nemluvil tak složitě.
"Takže..." pronikne mi do hlavy mamčin hlas. "Uštípla si kus kosti vlastním svalem?"
Pohlédnu na ni. Tváří se trochu nechápavě a já se jí ani nedivím. Taky to nechápu. Moment, mluví vlastně o mé kosti, že?
"Co?" vyhrknu, ale oba mě ignorují, jako kdybych tu nebyla. Jasně, já tu přece vůbec nejsem důležitá.
V mysli zamířím k otázkám, které mi vířily hlavou v posledních dnech. Nemyslím na Petra ani na Jolanu, myslím čistě na sebe a na své pocity z toho všeho. Téma osobní sexuality mě nikdy nevzrušovalo natolik, jako v tuto chvíli. Vedu úvahy sama nad sebou a nad svým cítěním. Poprvé ve svém životě si tu věc s bisexualitou dovedu hrdě přiznat, ačkoliv jsem si to přehlížejíc uvědomovala už léta. Náhle to je téměř vše, co mám v myšlenkách, a trochu mě to děsí a těší zároveň.
Jo, moje noha mi sama naštípla kost či co, bolí to jak čert a já rozebírám svou orientaci. Ale co mi zbývá, myšlenky ve stylu "kurva to bolí bolí bolí sakra auvejs auuu" mi beztak moc nepomohou.
"Bylo by nejlepší, kdybys teď dva týdny zůstala doma. Měla bys být v klidu a odpočívat," promluví ke mně doktor.
"Takže... Nemůžu do školy?"
Doktor se zasměje. Haha, já tu řeším niterné otázky a hynu v bolesti a on se směje, no to je milý chlapík. "Jsem zvyklý spíš na 'nemusím do školy?'. No, ne, uděláš si malé prázdniny."
Cestou domů si ignorujíc maminku uvědomuji, že je to možná dobře. Tak se na dva dny vyhnu Joly a to je to, co potřebuju. Těžko ji pustím z hlavy, pokud ji budu každý den vídat. Prázdniny mi jen prospějou.
Jakmile dorazím domů, okamžitě usnu.
***
Probudím se v půl dvanáctý. Pondělí. V prvé chvíli mě napadne, že jsem zaspala do školy, a to pořádně. Bolest mi ale ihned připomene mé odpočívací prázdniny.
Zkontroluji mobil a objevím salvu zpráv od Petra.
Neděle, 17.34, Petr: Tak jaké bylo dneska běhání? :)
19.12, Petr: Ooo, dostal jsem jedničku z té češtiny! Čekám pochvalu. :D
21.20, Petr: Kočko, je všecko v pohodě? Kampak jsi mi zmizela? :P
23.11, Petr: Tak já jdu spát. O.o Nejsladší sny ^^ :*
7.49, Petr: Pojď do U216. :)
9.53, Petr: Ty nejsi ve škole? :/ Co se děje? Prosím ozvi se mi, mám o tebe strach. :((
Cítím se hrozně, že jsem mu nic nedala vědět.
11.41, já: Promiň. :( Byla jsem v nemocnici, pak ti to vysvětlím...
Jakmile to odešlu, všimnu si ještě jedné zprávy.
8.52, Jolana: Tak co nožka, ty šikulo? A... Nezlobíš se na mě? Kvůli, no, víš...Jestli si to pamatuješ. ... :)
Srdíčko se mi chtíc nechtíc rozbuší a prsty mi váhají. Třesou se a zapomněly, jak se používá mobil. Nakonec si ale přece jen vzpomenou a já přemýšlím, jak může vědět o té noze. Na to se ale nezeptám, protože to v ten moment není pro mě důležité.
11.52, já: Jak bych se mohla zlobit? A probůh... Jak bych si to mohla nepamatovat? ;)
Jak bych na to mohla zapomenout?
ČTEŠ
Déferlante
RomancePříběh holky, co měla ráda holky. A kluky... Mladá bisexuálka Laura vypráví svůj příběh vlastní rozpolcenosti a nabízí upřímný pohled na stinné i světlé chvíle života, když jste "bi".
