Mé jméno, má krev I (Harry Potter FF)

Kapitola čtvrtá- Londýn v bouři

Slunce se probouzelo do nového rána. Jemně šimralo každičký kout pustého Londýna. Dřív než však přimělo město, aby se vzbudilo, na nebe vpluly černé mraky a vše kolem zahalil stín. Párkrát se zablýsklo, ale nic víc. Blížila se pořádná letní bouřka.

Práskla za sebou dubovými vraty. Po obličeji tekla slza za slzou, vzduch vlhl a ona se otřásala pláčem s kufrem v ruce, v otrhaných džínech a vytahaném triku. Stáhla si gumičkou hřívu hnědých vln, rozbalila lízátko a dala si ho do pusy a pomalým krokem se svým zavazadlem v ruce se vydala tichou ulicí dál. Dál od místa, kde vyrůstala. Dál od místa, které tak nenáviděla. Dál od místa, kde nepoznala lásku. Co nejdál od místa, kterému se říká sirotčinec. Nechávala za sebou polovinu svého života. Bolelo ji to, ale pryč chtěla odejít dobrovolně.

Zašla do boční prázdné uličky. Nebe proťal další blesk.

„To mi ještě, do hajzlu, scházelo!"

Zalezla za popelnice a sedla si na chladnou zem. Její zelené oči se několikrát obezřetně rozhlédly. Nechtěla, aby ji někdo viděl. Dokonce se ještě víc přikrčila, když kolem proběhla kočka. Zavřela oči a srdce se jí rozbušilo. Pořád pevně držela kufr. Dělala to jen párkrát od zkoušek, byla nervózní. Plně se soustředila. Nechtěla nic zkazit.

Kočka vyběhla z té tmavé ulice a v tlamičce nesla mrtvou myš, kterou vyhrabala z popelnice. Hned za ní se ozvalo podivné prásknutí, co ale nemělo s bouřkou nic společného. Jakoby to ale chtěla příroda vyvrátit, doopravdy zahřmělo a možná už spadlo pár kapek deště. Nepoznali byste, že se stalo něco nadpřirozeného.

Otrhané děvče ze sirotčince však bylo pryč.

****

Paní Potterová zavřela na odpočívadle okno. Dovnitř totiž začaly pronikat první kapičky letního lijáku. Pak přešla k nejbližším dveřím a lehce zaklepala.

„Jamesi! Vstávej!"

Nic. Ani hlasitě nezaprotestoval, jako obvykle.

A tak zaklepala znovu. „Jsi v pořádku?"

Odpovědělo zase ticho. Nedalo jí to a nahlédla dovnitř. Překvapeně zjistila, že Jamesova postel je prázdná. Polekala se, že se jejímu synovi něco stalo, ale tenhle pocit ji okamžitě opustil. Věděla, že by James bez oznámení nikam neodešel. A kdyby měl nějaký problém, určitě by za ní přišel. Anebo by šel někam jinam....

Mohlo být jen jedno místo, kde spal. Potichounku otevřela sousední dveře. A přesně, jak očekávala. Našla je tam. Dvě rozčepýřená hnízda zahrabaná v peřinách. Angela i James spokojeně chrápali a něco polohlasně mumlali ze spaní. Usmála se a vyšla na chodbu. Znala je. Potřebovali si popovídat. Vypadalo to však, že James měl na srdci něco důležitého, když zapomněl, kde má spát. Poslední dny je neslyšela se hádat. Takže Jamesův problém trval déle. Měla pocit, že jejich večerní špitání z Angelinina pokoje slyšela tenhle týden několikrát. Že by byl James nešťastně zamilovaný?

Vykoukla oknem v kuchyni do toho nečasu. Teď už bouřka byla blíž.

****

,,Chováš se pitomě, Petunie!"

„A ty si zase myslíš, že když umíš ty svá kouzla, jsi něco víc?

„Ubožačko," sykla Lily a přehnaně práskla talířem, který právě umyla, a ten se roztříštil.

„Vidíš, co děláš?" ušklíbla se Petunie, „nejsi nijak výjimečná. Naopak. Jsi naprosto obyčejná a nafoukaná. A taky neschopná."