Asistentka?! (2016)

20.část

V posteli jsem ležela až do druhého dne... nic nejedla, nepila. Stres mi v tom zabraňoval... I když se Kai snažil do mě něco dostat, neuspěl.

Odpoledne jsem vstala a trochu se zcivilizovala. V obýváku seděl Kai a bezúčelně nahlížel do nějakých časopisů, nejspíš z toho byl taky nervózní...

"Kaii..?" otočil se mým směrem a pousmál se.

"Pojď ke mně, prosím..." natáhl ruku. Poslechla jsem a posadila se těsně k němu. Objal mě kolem ramen a druhou rukou propletl prsty s tou mou. By lo to opravdu uklidňující... dokud nezazvonil domovní zvonek.

Kai se zvedl a chystal se jít dveře otevřít. Ale já ho zastavila... Tohle je má minulost, musím se jí podívat zpříma do očí... Časy se mění... lidé se mění...

Pomalu jsem otevřela dveře a spatřila je...

Ty zelené oči za tmavými brýlemi... vůbec se nezměnily. Blond vlasy měl dlouhé natolik, že už se vesly do malého culíku. Vykuleně na mě zíral. Stejně tak jako já na něj.

O moc se nezměnil... je jen vyšší a mužnější...

"A... Arone." přetrhnu to ticho svým váhavým hlasem.

On se taky vzpamatuje "Avery... tak... jsem tě konečně našel. zavře oči a udělá upřímný úsměv a já nevím, co dál říct.

***

Aron se posadí do křesla proti mě a Kaiovi. Stále se tak upřímně usmívá. Nevím, jak se zachovat...

"Ty musíš být Kai, že?" zeptá se Aron směrem ke Kaiovi.

"Ano, to jsem já." zní hodně tvrdě.

"Rád tě poznávám, jsem Aron Mex. Averlynin bývalý spolužák."

"To už víme, ale proč si se tu tak najednou objevil?" Kai si založí ruce na hrudi a nespustí z Arona zabijácký pohled.

"Ano... to je dobrá otázka... Ehm... Avery?" cuknu sebou a podívám se na něj. Kai mě sleduje jako ostříž. Ucítím, jak se pomalu dotkne mé ruky.

"Včera po tvém telefonátu se tu málem zhroutila. Měl bys na ni být ohleduplný." řekl místo mě.

"Och bože! To jsem vůbec nechtěl. Avi, prosím, neměj ze mě strach... přišel jsem vše vysvětlit!"

"To je v pořádku, jsem v pořádku..." snažím se ho uklidnit... i když bych to asi potřebovala já sama...

"Ale proč teď... po takové době?" první rozumná věta, kterou jsem dneska řekla... Byla rozumná, že jo?

"Věř mi, chtěl jsem ti to vysvětlit už dávno, ale nevěděl jsem kde jsi... Ve škole jsi nebyla, ani doma. Teprve po pohřbu tvých rodičů jsem začat pátrat otevřeně... Nikdo z tvých příbuzných pořádně nevěděl, kde teď jsi. Věděli jen to, že jsi na pohřeb přišla s nějakým frajerem, prý modele. A pár dní na to jsem  ho zahlédl na nějaké knize. Vyptával jsem se v nakladatelství a ti mě poslali sem."

Pomalu se snažím chápat všechno, co vlastně říká...

"A teď k tomu, proč jsem tu... Avi... já to nechtěl udělat."

"Co?" vydechnu. Kaiův stisk zesílí a pak zase pomalu povolí.

"Víš o čem mluvím... to co se stali ve škole, nebyla to moje vůle."

"To Viktorie." ujasním si.

"Ano... byl jsem tehdy velký idiot a nechal se jí ovlivňovat. A když jsi utekla, snažil jsem se tě dohnat a vše vysvětlit."

"Proč? Proč to chtěla?"

"To nikdo neví... a myslím že teď už to neví ani Viktorie sama..." sklopí pohled.

"Víš Avi... potom, co jsi odešla jsme si uvědomili, jaká Viktorie opravdu je... a ona si to nejspíš taky uvědomila... Byli nám tě líto. Viktorie byla na dně a po škole se z té oblíbené ženské stala jen závislačka na alkoholu... Momentálně se vzpamatovává v léčebně tady ve městě. Před pár týdny řídila pod vlivem a měla autonehodu."

"To snad nemyslíš vážně... to kvůli mě?" jak velký šok se může ještě stát?

"Kvůli tobě rozhodně nezačala pít, to kvůli sobě. Uvědomila si, jaká byla, ale snažila se to napravit špatným způsobem. Doufejme, že po té nehodě už se vzpamatuje."

Nevědomky držíme minutu ticha, nikdo neví, co říct...

"A jak zle na tom teď je?" zeptám se.

"Nevím jistě, pár dní byla v kómatu a ochrnula na nohy... dozvěděl jsem se to od jejich rodičů... je tu možnost, že už nebude chodit... víc nevím."

"Co dalšího by ještě mohlo být?!" divím se.

Schovám si obličej do dlaní. I když byla proti mně, z toho jak dopadla je mi jí líto.

"Omlouvám se... Už budu muset jít, ale ještě se musíme někdy sejít." Aron vstane k odchodu.

"A Avi?" postaví se proti mě. Vzhlédnu.

"Neviň se za ni, nemohla jsi ta to." Podá mi ruku na rozloučenou. S malým zaváháním mu ji stisknu.

"Uvidíme se." a malinko se pousměje.

Kai ho doprovodí ke dveřím. Na moment zůstanu sama se svými myšlenkami. Před očima stále úchvatnou a uhlazenou Viktorii. A pak jak asi vypadá teď... na nemocničním lůžku neschopna chůze...

Kolem krku mě obejmou Kaiovi paže. Zlehka mě políbí na spánek. "Život jde dál Avery, tak ho pojď žít se mnou..." zašeptá mi to ucha.

"Co její rodiče?" řeknu nepřítomně.

"A co tví rodiče?" namítne Kai.

"Někdo ji určitě miloval."

"A já miluji tebe." řekne nenuceně. Rychle natočím hlavu směrem k němu. "Cože?!"

Obejde pohovku a klekne si ke mně. "Říkám, že tě miluju, Avery." zopakuje to kouzelné slovo.

"Chceš mě jen rozptýlit, že jo?"

"Takže mi na to nic neodpojíš?" ušklíbne se.

Začnou mi téct slzy "Já tebe taky, Kai." zakňourám.

Obejme mě a setře mi slzy z tváří. "Ale prosím tě. Kde pak je ta ostrá Avery, která by každého nakopala?" usměje se.

"Dali jí sádru." odpovím.

Kai se znovu zasměje a věnuje mi jemný a vášnivý polibek, zatrhne ho v tom nejlepším...

"Ještě mi řekni..." odmlčí se.

"Co?" řeknu netrpělivě.

"Byla jsi Avery Patriksová, pak jenom Avery, Avery Badeová, Averil... Nechceš si jméno změnit ještě jednou a naposled na Avery Renge?"

Chvilku na něj jen zmateně zírám, myslí tím přesně to, co si myslím, že si on myslí?

"T-to... to jako myslíš...?" nemůžu to ani vyslovit.

"Přesně Avery..." ušklíbne se "Buď má sestra."

"Cooo, cože, jak to myslíš, sestra?!" začnu panikařit, teď už opravdu nechápu a co tu jde.

"Blbče... jasně, že žena!" a znovu mě políbí... a znovu a znovu a znovu...

Blbče Kaii, no tak... to mě ani nenecháš říct ANO?!

K.M.: Prosím, prosím... Pište do komentářů, zpráv, prostě kamkoliv otázky na mě, mé povídky nebo postavy z povídek...  Cokoliv, co vás jen napadne nebo zajímá...

A v dalším článku ve 'Zpovědi' bych tedy mohla na podané otázky odpovídat. Doufám tedy, že jich bude dost...

Mějte se krásně :),

Matty