A Capella

Kapitola 1.

,,Kde ta fronta sakra končí?" Ptala se mě už poněkolikáté moje nejlepší kamarádka Nicol.
Zástup fanynek ve velkém Los Angeleském sálu každou chvíli vyjeknul nedočkavostí.
,,Nechce se ti čekat? Předbíháme!" Řekla jsem, protože už se mě na nekončící frontu nechtělo ani pomyslet.
Nicol nevypadala, že by jí můj nápad nějak vadil, takže jsme sehráli starou známou scénu s padajícími penězi, kterou používáme ve frontě na oběd. Jídelna nevaří zrovna nejlépe, ale po celodenním učení pořádně vyhládne.
My dvě jsme kamarádky už od střední školy, první den na konzervatoři jsme si omylem vyměnily naše violoncella, protože máme stejný obal, po střední jsme si vybraly stejnou vysokou a pronajmuly si pěkný byt pár minut chůze od školy v LA. Bez ní už si život ani nedokážu představit.
Dostaly jsme se skoro ke dveřím, skvělé! Muž v černém pouštěl lidi po deseti, takže v další desítce už jsme byly u obrovského pódia.
,,Lio, jsme nejlepší!" Plácla jsem si s Nicol, která se chvěla nedočkavostí.
První noty písně Problem, které hned přešly do La La Latch jsem se doslova nemohla nadechnout. Můj bože! Jsme opravdu tady? Pro jistotu jsem se štípla do stehna, nemůžu tomu uvěřit!
Buy it, use it, break it, fix it... Ta slova se mi vpalovala do paměti, jako bych tu píseň slyšela poprvé. Cítila jsem vedle sebe Nicol, která vypadala, jako by měla každou chvíli omdlít, nebo si vykřičet hlasivky.
Kevinovo cellové sólo jsme samozřejmě, jako správné studentky okomentovaly, protože to vypadalo, jako by se už několik let nesoustředil na techniku. Přesto musím s lítostí uznat, že i přes mé léta, co hraji, je Kevin pořád lepší než kdokoliv v našem ročníku.
,,Tak jo lidi! Dáme si chvíli pauzu!" Zařvala Kirstie do mikroportu.
,,Uff, musím se jít na chvíli projít" řekla jsem a Nicol šla automaticky za mnou.

Kudy jsme to předtím šly? Dveře do prava, nebo do leva?
,,Myslím, že jsme se ztrati..."
,,Neztratili!" Okřikla jsem svou kamarádku. Utápěla jsem se ve svých myšlenkách, když se najednou Nicol zastavila.
,,Co děl..." Slova mi zůstala na jazyku, Scott Hoying s prázdnou flaškou od vody se na nás usmíval z malého křesla na druhé straně chodby?
,,Potřebujete pomoc, dámy?" Zeptal se nás se šarmem texaského gentlemana.
,,Ehm...o - omlouváme se, my se trošku ztratily. " zakoktala Nicol.
,,Neztratili." Opravila jsem ji. ,,Jen jsme si omylem prodloužily cestu."
Scott se zasmál - vážně se nám směje? Je mi trapně!
,,Chápu to, je to tu jako labyrint, když jsem tu byl poprvé, vešel jsem na dámské záchody... Chceš někam doprovodit?"
Jo, určitě mluví jen k Nicol, hodili by se k sobě, pomyslím si, jen škoda, že je teplý...
,,No my..." Kamarádka už zase neměla slov. Koukali se na sebe, jako by spolu flirtovali, přijdu si jak páté kolo u vozu.
,,Já jdu najít ty dámské záchody, mějte se!"
,,Ale Lio...!" Slyšela jsem za sebou ještě.
Vážně jsem právě opustila Scotta Hoyinga?!! Cítila jsem bodnutí závisti. Nemáš proč žárlit! Napomenula jsem se okamžitě. Přej jí to! Soustředím se radši na hledání, kdo to tu sakra projektoval?! Chci okamžitě na čerstvý vzduch. Jo! Tyhle dveře, to bude ono. Mám na Nicol docela vztek, proč mě nechala odejít? Nesváděj to na ni! Vždyť to ty jsi sama odešla! Ale mohla za mnou přece přijít! Jsem snad pro ní míň důležitá než Scott?
Ty myšlenky mi víří hlavou jako hurikán. Vší silou zatlačím do dveří a vykročím rychle ven. Někdo se mi ale připlete do cesty. Cítím jen, že strašně prší a když si dám z obličeje všechny vlasy, zjistím kdo pode mnou leží.
Gratuluji Lio, dnes jsi se dokázala ztrapnit hned před dvěma členy skupiny Pentatonix.
Protože se právě za zbarvující se oko drží pravý a nefalšovaný Mitch Grassi.