Kapitola jedenáctá

382 26 1
                                    

Do očí jí vstoupily slzy. Čelisti měla pevně zaťaté. Chtěla na místě umřít a už víc neprožívat tu potupu, bezmoc. Muž měl sice tělo Michaela, ale bylo na něm něco zrůdného, něco oplzlého a nechutného... něco nebezpečně zlého.

Byl k ní přitisknutý natolik, aby se nemohla hnout. Bolest jí zmítala celým tělem, když v sobě cítila jeho hrubé výpady, kterým se snažila bránit, leč marně. Z jeho kolínské a jeho oplzlých slov, kterými jí zasypával, se jí plnil krk žlučí, kterou jen stěží potlačovala, aby se nepozvracela.

Najednou ale měla pocit, jako by zaslechla jiný zvuk, než jen hluk a hudbu z baru. Nedokázala ten zvuk ale identifikovat. Byla otupělá a uzavřela se do svého nitra, aby trpěla co možná nejméně.

Náhle se však ozvala větší rána a záhy zaslechla těžké kroky, jak někdo vstoupil. Tlak na jejích zádech poněkud ustal. Mohla se jen domnívat, že se muž natočil ke dveřím.

„Co tu dohajzlu děláš?!" Zachrčel William a přirazil prsty ještě hlouběji do jejího nitra, až bolestí hekla a sevřela čelisti ještě více k sobě a čelo si opřela o chladnou stěnu. Z očí jí stekly slzy.

„Okamžitě ji pusť!" rozlehl se místností výkřik příchozího. „Odstup od ní a vypadni, okamžitě! Nebo to zmáčknu!"

„To bys nikdy neudělal." Odprskl si William. „Brášku přeci nezabiješ. Jen si to přiznej... Přišel ses pokochat a užít si tu podívanou." pronesl a Ariel se sevřel žaludek ještě více. Neměla tušení, s kým se její věznitel baví. Měla strach a ten jí ochromoval. Záhy bolestí vykřikla, když do ní prsty William znovu hrubě přirazil.

Najednou se pokojem rozlehl tlumený výstřel. Ona úlekem vykřikla, William zakvílel bolestí. Tlak, který jí držel v šachu, ale i na nohou, nečekaně rychle polevil a ona se svezla k zemi. Celá se třásla.

Než se stačila vzpamatovat, pocítila kolem sebe pevné paže. Vykřikla a z posledních sil se snažila ubránit. Oháněla se rukama, kopala a byla připravená použít i nehty, když jí úzká zápěstí sevřely pevné ruce.

„Ariel, už je dobře."

Jejím otupělým vědomím se prohnala ta jediná věta a vzhlédla. Při setkání s tím ledově pevným pohledem z ní strach opadl, ač v jiných strach naopak vyvolával.

„Michaeli..." hlesla tiše.

Možná se jí jen zdálo, že se na ní nepatrně pousmál, že má strach v očích - strach o ní. Nedokázala to ale říct s určitostí. Hlava se jí zatočila a cítila, že visí jen na vlásku vědomí.

Cítila jen, jak jí zvedly Mikovi pevné paže a na to jí obstoupilo teplo. Zřejmě jí někdo přehodil kabát kolem ramen.

„Omlouvám se... Tolik se omlouvám." doléhalo k ní tiché, zlomené šeptání jejího zachránce, zatímco odněkud zezadu se ozývaly vzteklé výkřiky.

„To ti tolik na té zasrané děvce záleží?! Za tohle zaplatíš, Michaeli!"

Slova zůstala ale bez odpovědi, jen stisk kolem jejího těla zesílil. Lehce to s ní pohupovalo a záhy se ozvalo kovové zadunění, jak někdo rozkopl zadní východ. Na to už jí obklopil venkovní chlad a smrad zadní uličky. Vzduch proťalo zapištění pneumatik a hned na to Michael posadil do auta jí, i sebe a auto se bez meškání opět rozjelo.

Netrval ani okamžik, kdy si ji Michael v autě k sobě přitiskl a pevně jí objímal.

„Omlouvám se. Moc se omlouvám." šeptal k ní, hladil jí a líbal ve vlasech.

Pomalu, jako by se bála, že je to jen sen, ze kterého se probudí, pozvedla hlavu a vzhlédla k němu.

"Miku?" hlesla. Stále nemohla uvěřit tomu, že je to skutečně on. Když se do ní ale vpily jeho čokoládové oči, pochyby zmizely. Smutně se na ni pousmál.

V zajetí minulostiKde žijí příběhy. Začni objevovat