Kapitola čtrnáctá

129 6 10
                                    


„Nebolí tě kolena?" Ptal se trochu škodolibě a ušklíbl se. Ještě celý zadýchaný se svezl na postel a ji stáhl sebou dolů.

„Upřímně budu ráda, když je nebudu mít o tu deku i spálená." Zasmála se, aby pochopil, že to rozhodně nemyslela jako výtku. Michael ji totiž nechal celou dobu klečet, a jelikož si při přírazech nebral zrovna servítky, cestovala po kolenou přes celou postel, které se musí nechat ještě jedna věc - ani nevrzla! Pak si ji k sobě otočil čelem a vzal její tváře do dlaní.

„Jsi skvělá." Broukl k ní a přemýšlel, kolik je hodin. Nejspíš nebude dlouho do večeře.

„Budeš tady spát v noci se mnou?" Zeptala se s prosebným výrazem, když se mu zadívala do očí. Pokrčil jen rameny.

„To záleží taky na tom, jestli budeš schopná povědět babičce, že se mnou chodíš?" sledoval její výraz a čekal, jaká bude její odpověď, a jestli se mu bude líbit. Na jeden den toho na ni bylo docela dost. Určitě se jí z toho točila hlava kolem dokola. „A taky záleží na tom, jestli babička bude tak benevolentní a dovolí, abychom spolu spali v jednom pokoji. Myslím, že není tak naivní, aby si nedala dohromady, že se tu jen nedržíme za ručičky." Naklonil se k ní a do ucha jí pošeptal. „Musí jí být jasné, že jsem typ muže, který ti to udělá tak, až z toho máš závratě." Zašeptal jí do ucha a jemně jí ho zkousl. Už věděl, co na ni platí, a když se choval takhle, byla rudá až na zadku.

„Tak my spolu chodíme?" Zeptala se se zájmem a jiskřičkami v očích. Slyšet to od něj pro ni bylo skoro až neuvěřitelné. Zvedl na ni obočí, jako by nerozuměl tomu, nač se ho ptala. „Takže já chodím s Michaelem Stonem?" Zeptala se ho ještě jednou, když se na ni pořád díval tak nechápavě.

„Na to se mě vážně ptáš? Já doufám, že s nikým jiným nechodíš?!" Přitáhl si ji ještě víc k sobě a ona se zatetelila blahem, když přivoněl k jejím vlasům. „Protože jestli ano, chci okamžitě jeho adresu, a pak už s ním chodit nebudeš." V očích se mu nebezpečně a pobaveně blýskalo. V hlase bylo znát pobavení, ale i upřímná výhružka. Jistě, kdyby na ni sáhl někdo jiný, skutečně by ho zabil, ale měl teď poměrně dobrou náladu, a to se Ariel moc zamlouvala. Užívala si tyhle chvíle s veselým Mikim.

„Neboj se. Jsi nejvýš na celém seznamu." Prohodila škádlivě a zachichotala se. „Nemusíš žárlit." Dobírala si ho a on se nadechl a naparoval, jako kohout, což jí přišlo nesmírně vtipné.

„Dovol, drahá, abych tě upozornil na to, že já rozhodně nežárlím." Miky si skutečně myslel, že nežárlí. Pro něj to bylo jen o tom, že si hájil to své. A že byl majetnický, o tom se nikdo přít nemohl. Žárlit přece znamená milovat, ale Miky lásku ještě nepoznal, pak tedy žárlit pochopitelně nemohl. Podíval se na hodinky a ušklíbl se. „Myslím, že bychom měli jít k večeři, aby na nás tvoje babička nečekala." Dodal a Ariel se trochu zakabonila, než se postavila a začala si vybírat oblečení.

„Pokusím se to s babičkou a tím chozením nějak zařídit." Vydechla, ačkoliv měla pocit, že je její bábi skutečně hodně zásadová žena. A kdoví proč měla za to, že tohle bude jedna z jejích zásad.

„A abych nezapomněl. Mohla bys s babičkou udělat takový pěkný obchod. Odmítám fakt, že bys zůstala bydlet tady. Proto babičce navrhneš, aby se nastěhovala k nám do vily." Mrkl na ni, když se začal sám oblékat. „Jsem si jistý, že to zvládneš." Dodal, když se shýbal pro nějaký svůj svršek, našel její tričko a pobaveně ho po ní hodil. Skoro ho chytila, ale proklouzlo jí mezi prsty a přistálo jí na hlavě. Ušklíbla se a se zavrtěním hlavou ho setřepala ze svých vlasů.

Dostali jste se na konec publikovaných kapitol.

⏰ Poslední aktualizace: Jul 27, 2018 ⏰

Přidej si tento příběh do své knihovny, abys byl/a informován/a o nových kapitolách!

V zajetí minulostiKde žijí příběhy. Začni objevovat