My Prince is beautiful Princess

Zase ona

Zdravím. :) Nejdříve se chci omluvit, že pokračování přidavám až teď, ale psala jsem důležité pololetky. :) Do příště se budu více snažit, slibuju. Tak ať se líbí další část. :)

Slyším kroky jak se přibližují. Slyším je čím dál tím více, blíží se. Opět je to ten stejný muž ve stejném kabátu. Bojím se, že mi zase ublíží. Rozhlídnu se abych mohla najít nějakou cestu k útěku, ale marně, všude je tma a nejde vidět ani na krok. Neznámý muž se stále přibližuje. Nevím co mám dělat. Zmocnila se mě panika. Utíkam neznámo kam. Zničeno nic se muž objevil přede mnou.

Křik vyděšené dívky se proměnil ve zvonění budíku a já pochopila, že je čas vstávat a dát se dohromady. Pokaždé se mi zdá ten stejný sen se stejným dějem. Hodila jsem to za hlavu a horko těžko vstala z postele.
Vlasy jsem si sepla gumičkou, kterou neustále nosím na zápěstí. Sebrala jsem potřebné učebnice a seběhla za matkou do kuchyně, která už čekala se snídaní na stole. Rychle jsem to do sebe naházela a utíkala ke dveřím, když v tom se ozvala matka, že mě odveze. Oddechla jsem si, aspoň jednou nebudu muset běžet za autobusem a budu ve škole v čas.

V radiu začala hrát známá písnička. Otočila jsem regulátorem hlasitosti do prava, a když jsem si prospěvovala, matka se na mě zamračeně podívala.

"Co se děje?" Zeptala jsem se ji nechápavě.

"Písničky umíš z paměti, ale že by jsi se takhle učila do školy, tak to se ti už protiví." Naštvaně odpověděla na mou otázku.

"Nemůžu za to, že nemám ráda školu. Nejraději bych zůstala doma a dělala něco užitečnějšího." Ruce jsem skřížila na prsou a po zbytek cesty dělala naštvanou, ačkoli mi to vůbec nešlo.

Jakmile auto zastavilo, vystoupila jsem a na rozloučenou matce zamávala. Nádech, výdech a znovu jsem vstoupila do toho ústavu. Procházela jsem chodbou ke své skříňce, rozhlížela se ze strany na stranu a v tom jsem ji opět uviděla, Modroočka. Viděla jsem ten stejný milý a upřímný úsměv jako včera. Naše oči se znovu střetli.

"Ahoj." Pozdravila mě, když kolem mě procházela.

"A-ahoj." Její pozdrav jsem ji koktavě oplatila.

Sakra, sakra, sakra.. Hloupěji jsem ji odpovědět nemohla. Zanadávala jsem si sama sobě ve své hlavě a pokračovala dál ke skříňce. Ještě jednou jsem se otočila, pro případ, že bych ji ještě zahlídla. Bohužel, zmizela v některé z učeben školy.
Tak jsem si pobrala věci a namířila si to do třídy, kde už seděla moje spolusedící.

Šokovaným pohledem si mě prohlédla a chtěla něco říct, ale skočila jsem ji do řeči.

"Dobré ráno. Dnes mě odvezla máma, tak se prosím netvař jakoby jsi viděla zlaté prase." Jakmile jsem dořekla větu, její údiv se proměnil v malý náznak úsměvu.

"Ne však v pohodě, ale je nezvyklé tě tu vidět tak brzy." Ironicky se uchechtla.

Pouze jsem se na ni podívala a bouchla ji lehce pěstí do ramene. Jako náznak, aby si ze mě přestala utahovat.

"Promiň." Omluvila se mi stále s naznačeným úsměvem.

Zakroutila jsem nad ní hlavou a donutilo mě to se taktéž usmát. Pomalu jsem si sedla na svou židličku a přetrpěla pár hodin nudných přednášek od učitelů. Párkrát jsem se na Jade podívala, a pak se naše oči střetli. Pouze jsem se pousmála a otočila hlavu zpět k sešitu. Jade udělala to stejné co já, ale mě to nedalo, musela jsem se otočit znovu. Znovu se na ni podívat. Jakmile jsem se otáčela zazvonil zvonek a ona se během chvíle zvedla a odešla. Povzdechla jsem si a pomalu se taktéž sbalila.

"Ani se nerozloučila." Šeptla jsem.

Nemohla jsem se dočkat až budu doma. Chyběla mi vůně mého pokoje. A chybělo mi jen tak ležení na posteli. A nejvíce mi chybělo poslouchání písniček. Miluju hudbu a miluju tanec. Toho se nikdy nevzdám.

Přišla jsem na školní parkoviště, ale nikde nebylo Brandonovo auto. Podívala jsem se na mobil, ale žádná zpráva ani zmeškaný hovor. Vytočila jsem jeho číslo a mobil si přitiskla k uchu. Chvíli telefon prozváněl a pak začal pípat.

"Položil mi to?!" Udiveně jsem koukala na mobil. "Nikdy před tím mi to neudělal!" Stále jsem se dívala na mobil a pomalu ho dala zpět do kapsy černých ryflí.

Nezbývalo mi nic než jet domů autobusem, ale ten jel nejdříve za hodinu. Tak jsem si šla sednout do nejbližší kavárny. Nikdy před tím jsem tu nebyla, ale bylo to tu útulné a moderní. Všechno bylo sladěno do černobíla. Líbilo se mi to. Mezitím, co jsem se rozhlížela, číšník přinesl menu.

"Promiňte, nepotřebuji menu. Dám si pouze obyčejnou rozpustnou kávu." Hned jsem číšníka zarazila.

Číšník kývl hlavou, že rozumí mé objednávce a odešel. Podívala jsem se ke východním dveřím, kde jsem zahlídla povědomou brunetku, která se dívala na mě a přisedla si.

"Modroočko, zase ty? Ty mě snad sleduješ." Darovala jsem jí svůj nejupřímnější úsměv.

"Nesleduju. Máme na sebe pouze štěstí. Žeby osud?" Úsměv mi opětovala.

Náš oční kontakt přerušil číšník s mou objednávkou.

"Dáš si taky něco?" Otočila jsem se zpět k dívce.

"Ne, díky. Za chvíli už budu muset jít." Podívala se na hodinky a skleslým hlasem odpověděla.

Poděkovala jsem obsluze a znovu se věnovala Modroočku.

"Vždyť jsi sotva přišla." Uchopila jsem lžičku, díky které jsem kruhovými pohyby rozpustila cukr.

"Já vím. Ale jestli mě chceš poznat, přijdi v sobotu večer do Nirvany."
Napsala mi adresu a rozloučila se.

Viděla jsem jak se znovu vzdaluje. Znovu jsem ji viděla pouze chvíli. Ale zapamatovala jsem si jak vypadala. Jak ji pár pramínků vlasů padaly do tváře. Jak se její modré oči třpytili. Jak se její koutky rtů proměňovaly v nádherný úsměv. Chci ji vidět znovu, co nejdříve.