Právo Nástupců

Právo Nástupců - (Znovuspuštění) 51. kapitola:Je na čase, vrátit ti tvůj trůn!

Nad poraženým se vypínal vítěz. Alex prudce oddechoval, tvář zrudlou námahou.

„Eyo?!" otázal se mě Leonas. Na odpověď jsem se usmála: „Jsem v pořádku, omlouvám se, bylo to...prostě jsem zkratovala, netušila jsem....co mám dělat?!"

„Už je to dobré," natáhl se elf ke mně, v jednu chvíli jsem měla dojem, že mě snad chce obejmout, nakonec mě jen útěšně pohladil po rameni a otočil se k ostatním. Janko podpíral Mirawu, která se držela za bok a její bolestí zkroucený výraz jasně značil, že jí trol ve svém vzteklém výpadu ublížil.

„Podívám se na to," nabídla jsem jí. Zarazila mě však: „Nech to být, my wulfinové se léčíme rychle, než sluníčko zapadne budu moct být zase v sedle."

Když Mirawa mluvila o sedle a nutnosti pokračovat v cestě dál, vzpomněla jsem si, že jsem zaslechla ržání koně. A opravdu nedaleko místa stál celý hlouček našich koní. Věrný z Leonasovou kobylkou v čele. Nechápala jsem, kde se tady tak najednou vzali. Přistoupil však ke mně Alex a opětoval koni hluboký pohled. Bílý hřebec stál vedle své partnerky, s hrdě zvedl hlavu a upřeně sledoval mladíka.

„Víš, že to Věrný mě přiměl sem přijet?" promluvil najednou Alex. „Opravdu nekecám," bránil se.

„Já ti to věřím, ale nepřijel bys, kdybys sám nechtěl."

„Já...," zmlkl, „nasedl jsem na svého vraníka a chtěl odjet, právě Věrný přišel až k nám a díval se, bylo to...jako by se ptal. Proč jsem sám? Kde jsou ostatní? Proč jsi je vás opustil? V jednu chvíli jsem měl dojem...," a pak se Alex rozpovídal. O bílém hřebci, který mu bránil v odjezdu, naháněl je na louce nad vesnicí jako když vesničani nahání na svých jezdeckých zvířatech umanuté kusy dobytka. Nedovolil jim odjet, řehtal a pohazoval hlavou. „Jako by se mě to zvíře ptalo: Opravdu jsi král? Tak to dokaž," zadíval se na mne Alex, „a já nemohl jinak, i ten kůň ode mne čekal něco, co jsem doposud nechápal ani já. Musel jsem se vrátit a pak jsem to uviděl...," vzpomněl si na ten moment.

Přijel, vraný kůň ve skluzu zastavil a Alex z něho seskočil. Uviděl Poloviční, jak stojí naproti trollovi. Možná, že i zahlédl kousek její uvolněné aury, ale doslova cítil to váhání a překvapilo ho, když se tvorovi naproti sobě vůbec nebránila. Dostala plný zásah kyjí a odlétla tak daleko. To však trollovi nestačilo, vrhl se na ní. Neváhal, tasil zbraň a v rozběhu sekl trolla do nechráněné části nohy, upoutal tak jeho pozornost. Průvodcem mu bylo zaržání bílého hřebce. Pustil se do souboje. Musel. Je přece král. Co na tom, že ještě není jmenovaný. Hluboko v sobě cítí onu povinnost. Zachránit, bojovat...za všechny. Není tady ani on, ani tamten, zůstalo tu jen čisté my. Nikdy není sám a nikdy není vším. Je jen a pouze král.

Uvědomil si to. Ten trol není využívaný životem, využil se jen on sám. Svým rozhodnutím. A život je prchlivý, ale až s neuvěřitelnou silou se brání svému konci. Prostě poznal, že by trol jen tak neodešel. Mysl měl zakalenou, ale zkalila jí ta tři slova: Bolí! Zabít! Krev! Musel to udělat, aby zastavil krev, nebo alespoň to krveprolití, které by mohlo započít. Zabil, aby zastavil bolest!

Ukončil jeho život a zachránil tím všechny - Eyu, která v jeho očích byla vždy hrdá, neporazitelná a tak silná a přesto pochopil, že i ona má své mezery a i jí dokáže někdo jako je on zachránit. Někdo kým býval, teď je jiný. Zachránil vesničany, nejen v této vesnici, ale i v těch dalších. Dokonce i pro toho trolla to bylo vysvobození.

Hlavně však zachránil sám sebe. Vymotal se z klubka svého dětství a z područí Práva Nástupců. Věděl, že ho často ovládalo, zpychl a nedíval se kolem. Teď však oči otevřel a mohla za to němá tvář, která k němu však promluvila nesmlouvavým gestem. Bílý hřebec.

„Děkuji," zašeptal směrem ke koni, slova se větrem donesla až k jemnému sluchu koně. Potřásl hlavou, snad mu i rozuměl.

„Bylo to pro něho vysvobozením," okomentoval smrt trolla.

Víc už říkat nemusel, věděli jsme to tu všichni. Ta opona, která zahalila moji mysl, prostě jednoduše spadla.

Můj pohled se změnil. Nestál přede mnou mladík Alex, který se nešikovnými tahy snaží pochopit, jak funguje meč, který ve hněvu vyráží vpřed Královským vojákům. Stál přede mnou on.

Poklekla jsem na jedno koleno, při pohybu jsem přidušeně hekla, když se ozvala moje naražená žebra, ignorovala jsem bolest a sklonila hlavu.

„Jsem první, kdo se před tebou klaní, ale věř, že jich bude víc," řekla jsem a zvedla hlavu, setkala jsem se s překvapeným výrazem v Alexově tváři, v tu chvíli stále připomínal onoho malého kluka, kterým pro mě doposud byl.

„Nezasloužím si to," protestoval a jeho tvář zvážněla: „Alespoň pro zatím."

„Víc, než, kdy jindy."

dokončil onu zvláštní chvíli Leonas. Pomohl mi vstát, za což jsem byla vděčná. „A ty se potřebuješ uzdravit."

Zasmála jsem se a vzápětí se chytla za žebra.

„A bez protestů!"