Prokletá

Maldición numero las once

Užijte si čtení! Budu ráda za každý váš názor.

Na fotce najdete Lucindu, matku Eolin. Bohužel bych si tam nedokázala představit nikoho jiného než báječnou Evu Green.

Seděla jsem v jednom z kožených křesel a držela v ruce, asi pátou skleničku alkoholu. Karamelová tekutina se přelévala ze strany na stranu a kostky ledu cinkali o sklo. Před nějakou dobou jsem se rozhodla, že si přece jenom dám. Krásně mi to zatemňovalo hlavu. Otázky které se valili ze všech stran, najednou utichli.

„Víš o tom, že můj život je vlastně už celých sto letu ubohý a jen snůška keců?"

Ze stínu se ozvalo zabručení jak neurčitá odpověď. Opětovně jsem zamíchala svým drinkem a kopla ho do sebe. Zaklonila jsem hlavu a opřela jsi ji o podpěru na křesle. Hleděla jsem na setmělý strop, dopadalo na něj jen několik paprsků světla z nedaleké lampy, u které taky stála spasná karafa s mým lékem na zapomnění.

„Za celou dobu jsem nikdy nic nedokázala, mohla jsem se vymlouvat na to že jsem byla držena na vodítku, ale přesto jsem nedokázala nic zlomového. Když jsem podle tebe tak čistá duše proč se mi nepovedlo vynalézt lék na rakovinu nebo dokázat vyléčit mor?"

„Eolin ty jsi čistá duše, proto máš pro mě takovou hodnotu. Myslíš si, že bych tě proto lovil tak dlouhou dobu?"

„Jak dlouhou dobu?" zeptala jsem se nechápavě s mírným zamračením.

„Téměř dvacet let." Unaveně si povzdechl a přesunul se k vedlejšímu křeslu. Láhev naštěstí vzal sebou a dolil mi. Led se pomalu rozpouštěl a sklenka se v mojí ruce orosila. Fascinovalo mě to, ale víc to že mě hledal dvacet let.

„Jak to?"

„Stěhovali jste se, měl jsem málo možností. Nebylo těch šancí příliš, na tom vlakovém nádraží to byla moje nejlepší šance po osmi letech."

„Osmi? Kdy naposled jsi byl ke mně tak blízko?"

„Pamatuješ si na Neapol?"

„Pokud vím tak jsem tam nebyla nějak dlouho." Obočí se mi stáhlo do jedné linky, jak jsem se mračila. Osm let není pro mě moc dlouhá doba, ale vzpomenout si bylo stejně těžké. Moje dny nebyli nikdy nějak jednotvárné, ale Neapol byla nezapomenutelná. Cel víkend jsem strávila s Gabrielem, poflakovali jsme se, ochutnávali jídla, bavili jsme se. Nic netradičné.

„Pamatuješ si restauraci na mole?" zeptal se a propaloval mě pohledem.

Vyplula mi na povrch vzpomínka, když Gabriel odešel od stolu vybavit si telefonát. Pamatuji si skvělé růžové víno, co jsem tam pila a neskutečně skvělé torteliny. Pozorovala jsem moře a těšila se na zítřejší cestu do Pompeii. U vedlejšího stolu se tehdy strhnul křik a nedaleko restaurace střelba. Tohle město bylo známé mafii, nebylo to tu nic neobvyklého, ale přesto se lidi začali schovávat dovnitř.

Všichni se tlačili přes dveře a číšnici se snažili to nějak celé usměrnit. Někdo mě tehdy chytl za rukáv a potáhl mě, jenže moment na to jsem skončila v Gabrielově náruči a táhl mě pryč. Ta vzpomínka byla jak blesk z nebe a Ted jsem jí přikládala omnoho větší význam.

„Ty jsi tam byl."

„Samozřejmě, to já jim vnuknul myšlenku na tu palbu." Oči se mi při tom zalili slzami.

„Kolik tam tehdy umřelo lidí?" řekla jsem roztřeseně.

„Osmnáct." Rozrušeně jsem položila sklenku na stolek a obejmula sama sebe. Snažila jsem se potlačit třes, nešlo to.

„Jsi neskutečný hajlz." Otírala jsem si slzy z tváře, ale nespouštěla z něj pohled.

„Já je nezabil, dal jsem jim jen jednu z mnoha možností. Nedělej ze mě monstrum, které nejsem."

„Ale ty jsi monstrum!" zakřičela jsem na něj a přitom bouchla rukou do stolu. Vztek se mi vléval do žil. Smutek za oběti, které umřeli, mě opustil.

„Nejsi nic jen obyčejná bezcitná a bezpáteřní bestie! Je mi z tebe zle, i z mé matky a všech vám podobným. Neodkážete si vážit ničeho, přitom ty životy mají větší cenu než ty vaše."

„Eolin, moje sladká Eolin. Tvoje morální zásady z tebe právě dělají čistou duši. Ani po sto letech si z nich neulevila, je to tak osvěžující."

„Tobě přijde osvěžující to, že mi je líto osmnácti lidí, kteří umřeli zbytečně?" kroutila jsem nevěřícně hlavou a snažila se od něj ustoupit dál, i když on se ani nehnul z místa. „Ty nejsi jenom monstrum, jsi totiž šílený."

„Nejsem šílený, nejsem ani monstrum, i když ty to vidíš jinak." Mlel si pořád to svoje a já pochopila, že on svým cílům věří. Bylo na světě už hodně šílenců, kteří páchali zlo pro svoje vyšší dobro. Nikdy to nedopadlo dobře, ne dokonce to dopadlo katastrofou.

„Tak mě zabij." Řekla jsem jednoduše. Myslela jsem to zcela vážně, v tento moment bych klidně umřela.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -  

Rozmáchla jsem se rukou a ta tvrdě dopadla na tvář. Prsteny cinkli o sebe a já cítila, jak se kosti pod mým dotykem hýbou. Oklepala jsem ruku a zahleděla se na ni se zamračením.

Uloupl se mi kousek laku.

Povzdechla jsem si a praštila znovu, už jen kvůli tomu zničenému laku. Opět se ozval nářek, ale pro mě to byla jak rajská hudba. Otočila jsem se na podpatku a posadila se do svého trůnu. Vlasy jsem si přehodila přes jedno rameno a shlížela na ty kupy masa, co z těch mužů zbyly.

Taková pakáž.

„Nechápu, jak jsem mohla dovolit takový neandertálským pitomcům ji hlídat." Znechuceně jsem pronesla. Nejenže měli to štěstí, že mohli dýchat stejný vzduch jak já ale ještě k tomu mi špinili podlahu.

„Kde je?" zakřičela jsem na celou místnost a dokonce bych si i vychutnávala tu hořkou chuť co se mi usadila na jazyku, chuť strachu. Ale po dlouhé době jsem měla strach já, ne o ni. Ta holka mě v životě nezajímala ale o porušení dohody se Smrtí. Je jediný u koho můžu propadnout hrdlem.

„Gabrieli!" štěkla jsem a před můj trůn se doplazila jedna kopička masa a krve. „Uznej svoje pokoření." Rozkázala jsem mu a zvedla jednu nohu směrem k němu.

Pobaveně jsem sledovala, jak sípá díky probodnutým plicím, škrábe se po schodech nahoru. Ruka očištěná až na kost klepla o schod, jak o něj zavadil. Už dávno mě to neděsilo, fascinovalo mě, jak málo svalů stačí odstranit na to, aby daná část těla ztratila funkčnost.

Políbil mi palec na noze, jestli na tom co z jeho tváře byste našli rty. Znechuceně jsem se koukla na zakrvavenou nohu a vší silou do něj kopla, až prolítl ty schody a dopadl ke zbytku, co ji měli hlídat. Popadla jsem vedle krčícího se Solase a utřela si do něj nohu.

Postavila jsem se a rozpínala svoji sílu, nejen po budově. Cítila jsem, jak každá moje duše se přikrčila pod dotykem mé síly. Jenže já je propojovala, další a další. Důležité i podřadné. Nezáleží na tom kdo, jak ale kdy.

„Najděte ji, nezáleží mi, jak se k ní dostanete. Donesete mi ji! Jinak při pekle a své síle slibuji, že vás všechny stáhnu z tohoto světa, bez možnosti se krmit, bez jakékoliv spásy, ve kterou jste se teď snažili alespoň trochu věřit!"