Prokletá

Prolog

Takže dělám remake moji stré povídky. Doufám že se vám bude líbit jak moje předchozí práce. Rozhodla jsem se vám dat takovou menší ochutnávku co vás v budoucnu čeká. Takže tady je prolog a taky naleznete v medích trailer.

Na zem dopadlo bezvládné tělo. Krev se rozlila po kamenné podlaze, jako by někdo upustil pohár s vínem. Fascinovaně jsem na to hleděla. Ta rudá krev se líně plazila ve spárách podlahy jako had, víno by bylo rychlejší.

Pohled od rozšklebené rány na krku jsem odrhla až při zvuku dopadající dýky na zem. Proč dýka? Protože moje madre je ráda teatrální. Potrpí si na starší mravy, ale ani moderním světem nepohrdne. Viděla jsem, jak si utřela ruce do kusu hadru a usadila se zpátky na trůn.

Na trůně seděla působivá žena; podmanivá a svým způsobem okouzlující. Dlouhé černé vlasy měla sepnuté blyštivými sponami, v ponurém osvětlení díky tomu vynikaly uhrančivé rysy její tváře. Po hrdě nošeném těle klouzala jemná látka černé barvy jako její havraní vlas, dokonale obepínala ty oblé, mateřské křivky a na mnoha místech odhalovala i samotnou kůži vládkyně pekla - ne moc, jen tak trošku, aby neubrala prostor fantazii pozorovatele.

A když mnohé z jejích obětí pohlédly do těch kočičích očí, bylo to, jako kdyby se ocitly na úplném dně pekla, tak temné a hluboké. Básník by řekl, že byly vybroušené z těch nejkrásnější onyxů zbrocených krví válečného hrdiny. Ano, takovou sílu měl pohled téhle ženy zvoucí se mou matkou.

Mnoho mužů zaprodalo své duše jen kvůli jedné noci s ní. V staré době ji přirovnávali k božstvu. Pobaveně jsem se zasmála. Kdyby věděli, jak se šeredně spletli. Ano, ona je svým způsobem bohyně, pekelná bohyně. A já jsem princezna, budoucí královna, nástupce Lucifera, vyberte si z toho, co chcete. Já jsem neměla na výběr nikdy a to už skoro celé století.

Téměř před stoletím se moje madre rozhodla, že chce dědice. Jenže, jejda, narodila jsem se já. Seděla jsem tu rozvalená v pohodlném křesle a pozorovala, jak moje madre zmařila další život. Není to poprvé, co jsem viděla na vlastní oči vraždu, a nejspíš ani naposled. Jenže jak se chcete vyhnout okovům pekla, když ho máte zdědit ? Chtěla bych si žít svůj život, ale mám za sebou dennodenně v patách páreček padlých andělů a když ne je, tak nějakého démona. Brzy mám oslavit svých sto let, jenže já už v té době budu pryč.

Znechuceně jsem si prohlížela okolí tohoto sálu. Za celou tu dobu jsem pořádně tuhle budovu neopustila, vlastně i ti, kteří zde nalezli smrt, měli určit bohatší život než já. Jenže já chci také žít. Začnu si užívat a to na plné obrátky. Zvedla jsem se z křesla a pomalu kráčela ven z místnosti. Nikdo si mého odchodu téměř nevšiml, ale i přesto jsem věděla, že mě pozoruje několik párů očí - jako vždycky.

Ve dveřích jsem se otočila a pohlédla zpět do místnosti. Na podlaze zůstávaly krvavé šmouhy, jak táhli mrtvolu muže pryč. Ani nevím čím se provinil, ale určitě porušil smlouvu. Zadívala jsem do očí madre, ty malé drahokamy naznačovaly, že se baví. Že ví, že já nemám v hrudi kus ledu, nebije tam svou pohřební notu tak chladné srdce jako je to její. Že chci milovat a být milována.

Jenže nevím, jestli se svému dědictví vyhnu.