Prokletá

Maldición numero uno

Uznavám, na rozjezd této povídky jste čekali dost dlouhou dobu. Je to z toho důvodu že jsem se nechala ukecat, abych ukázala co mám dalšího v plánu. Nechtěla jsem z ní nic zveřejnit dokud jsem neměla něco dopředu napsané a ostatní příběhy ukončené. A je to tady, první kapitola je aktualizovaná a čeká jenom na vás.

Rozezněl se mi mobil a to vzbudilo chlapa, který vedle mě už pár minut chrápal. Nepříjemně se na mě zamračil, což mě donutilo zvednout telefon. „Halo?" opatrně jsem se zeptala a dala si telefon dál od ucha.

„Nemysli si, že když nejsme přímá rodina, tak mi můžeš den před svými narozeninami zdrhnout." Povzdechla jsem si a toužebně jsem se zahleděla na sbalenou cestovní tašku a lístek na vlak v mé ruce. Tak moc jsem chtěla odejít, tolik jsem po tom toužila, a teď, když se mi konečně naskytla možnost, mě chytili dřív, než jsem ji stihla uskutečnit.

„Ať tě ani nenapadne zdrhnout," zašeptal mi přímo do ucha.

Zaklapla jsem mobil a smetla jsem si své tmavohnědé vlasy z čela. Zahleděla jsem se do žlutohnědých očí, jaké může mít jenom on. „Ale strejdo Gabrieli, snad na mě nebudeš tak zlý," pobaveně jsem mu vyčetla a doslovně se mu vysmívala přímo do tváře.

„Pořádně jsi naštvala svoji madre tou svou nedbalostí." Pořád mi opakoval to samé. „Ohrožuješ nejen sebe, ale i ostatní." Otočila jsem se zády, abych ho nemusela poslouchat, jenže tam stáli další dva. Michael a Rafael. Poraženecky jsem vydechla.

„Pojď sem maličká." Rafael mě totiž strhnul do svého medvědího objetí, v jednu chvíli jsem dokonce měla pocit, že mě vážně rozdrtí. Tohle jsou moji strýcové, s odstupem času je tak beru, ale i přesto na to nevypadají. Michael z dálky vypadal jak usměvavé sluníčko a Rafael ten zas vypadal jako největší grázl světa, přitom pod povrchem se skrývalo snad to nejzlatější srdce světa. Strejda Gabriel to je zas kategorie sama o sobě. Je příliš pesimistický, i když on to nazývá krutou realitou, bohužel o tom zatím moc lidí nepřesvědčil.

„Má cenu se bránit? Zatáhla jsem potichu a smutně svěsila hlavu. Všichni tři svorně zakroutili hlavou, že ne. Načapali mě při prvním přestupu ze země, tak jsme museli koupit zpětné lístky a jet zase zpátky. Zpátky k matce a její tvrdé diktatuře, úkolům, které mi jdou proti srsti a i proti mojí morálce.

Rafael do mě šťouchl a hodil papírovou kuličkou po Gabrielovi. Jenže ten nás nesledoval a tak hulákal po Michaelovi, ať se uklidní, že není malé děcko. Dokonce řval natolik, že přísedící paní odešla z kupé a při cestě ven si mumlala pod nosem něco o nevěřících a pokání. Všichni krom Gabriela jsme se smáli, ale já na ně i přesto neměla náladu. Vložila jsem si teda sluchadla do uší a stočila se do klubíčka. Párkrát jsem zívla, až jsem nakonec usnula.

Klečela jsem před lavičkou a na ní ležel můj nejoblíbenější květ-iris. Cítila jsem se prázdná, jak skleněná nádoba po které se rozlézají praskliny, přesně tak totiž pukalo moje srdce. Po tváři mi tekly slané potůčky slz a máčeli mi rty. Ty, které se otevřely v němém výkřiku, oči upřené k obloze jak když v dávných dobách lidé vzývali bohy. Sklonila jsem hlavu, abych pohlédla na zem, když z mé tváře skanula jedna slza. Jedna jediná slza dopadla na bílou látku, která zahalovala tělo. Jenže místo mokrého flíčku se tam objevila rudá kaňka. Utřela jsem si horké slzy z tváře, a když jsem zahlédla své krvavé ruce tak mi došlo, že místo slz, mi po tváři tečou potůčky krve.

Strhla jsem se ze spánku a v kupé se ozýval ohlušující smích. Rafaelovi téměř tekly slzy a Gabriel se uculoval. „Rafaeli, ty jseš ale hajzlík." Syknul Michael a starostlivě se na mě kouknul. „Jseš v pořádku?" zeptal se mě a nabídnul mi ruku, zatímco mi podával mu jesený kabát. Zabalila jsem se do něj a zarazila ruce hluboko do kapes, věnovala jsem celému kupé zamračený pohled, neznatelně jsem přikývla. „Jsem v pohodě až na to že jsem zas zpátky." Gabriel mi věnoval naštvaný pohled. „Moc dobře víš, že to je pro tvé dobro. Lucinda si to tak želá." Jenže tu druhou část věty už jenom zašeptal. Protočila jsem oči a za jejich doprovodu jsem vystoupila z vlaku, připadala jsem si děsně.

Rozhlédla jsem se po nádraží, abych nalezla nějakou únikovou cestu, ale i přesto že nástupiště bylo plné lidí, neměla jsem šanci. Kráčela jsem mezi nimi a sledovala chodník plný žvýkaček, něco mě ale donutilo vzhlédnout.

Na jedné z laviček seděl kluk v zimním kabátu a na kolenou měl skicář. Černé prsty, které svíraly uhlík, kmitaly po papíře a byl zcela zahloubaný do své práce. Jeho černé oči ke mně vzhlédly a mě polil studený pot. Mírně se usmál a černými prsty nazvedl pomyslný cylindr, téměř jako projev úcty. Odtrhla jsem od něj oči a donutila se pokračovat dál v chůzi.

Ty černé oči mě pronásledovali, až dokud jsem nenasedla do auta, které mě mělo odvézt do pekla. Teda spíš do budovy, ve kterém sídlí moje madre. Cesta byla nenáročná a téměř nikdo z nás nemluvil, všichni jsme se totiž báli, co přijde pak.

Auto nakonec zastavilo před obrovskou budovou ale jenom proto, aby naťukali pin, který nás vpustí do podzemní garáže. Nikdo krom mě nevystoupil z auta, s roztřesenými koleny jsem teda vykročila po betonové podlaze směrem k jedinému osvětlenému bodu, výtahu. Vevnitř jsem zmáčkla téměř nejvyšší patro a čekala na zázrak, na jakoukoliv spásu jenže ta nepřicházela a místo toho se výtah dal do pohybu.

Z úst mi ušlo mírné uchechtnutí, spíš hysterický skřek. Peklo a tak blízko nebesům, jak ironické. Jenže teď mi nebylo moc do smíchu. Nevěděla jsem, co mě čeká a jak moc zuří. Zanedbala jsem svoje povinnosti posla, utekla jsem, sabotovala jsem svoji oslavu a ohrozila celý její průběh. Ach ano oslava. To mi ještě určitě vyčte, v podvědomí doufám, že ji zrušila, ale jak ji znám, tak ji bohužel určitě jen přesunula.

Opřela jsem si čelo o chladivý kov výtahu a měla chuť se rozbrečet. Celý tento život je bezútěšný, jediné, co mě drželo nad hladinou, byla umělecká škola, kterou jsem si vydupávala skoro devadesát let, a teď určitě přijdu i o to. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Eolin to přece zvládneš, říkala jsem si v duchu. Přežila jsi s ní skoro celé století, snad tě teď nezabije.

Doufám.

Velice se těším na vaše názory. A děkuji každému kdo to dočetl až sem.