Prvorozená

14.Kapitola

Když je konečně rodina pospolu, je to to nejkrásnější, co může být. A tak nám nezbývá nic jiného než si konečně začít užívat té zasloužené pohody.

Sage se vzpamatovával z toho prvotního šoku. Pamatovala si přece, že umřela, zabili jí. Ale najednou tu stojí a kouká do očí své jediné dcery. Tu, kterou neviděla víc jak 900 let. Myslela si, že je mrtvá a nadobro ztracená. Ale když jí teď vidí, živou a zdravou, má z toho tu svou skrytou upřímnou radost. Její pohled nabyde něžnosti a ona opatrně vykročí směrem k ní. „Charlotto. Moje drahá Charlotto." Konečně začne mluvit. Její hlas se tou tmavou a pustou jeskyní zvláštně rozezní. Charlotta se usměje a vpadne do náruče své matky. „Holčičko moje." Šeptá jí do ucha. Nikdo nic neříká. Ani Damon, který má vždycky plno poznámek. Při téhle situaci je prostě Sage úplně jiná.

Vlastně jedině v přítomnosti své dcery a Finna dokáže být milá. Když se konečně od sebe odtáhnout, začne si Sage prohlížet i osoby kolem. „Damon Salvatore... Docela by mě zajímalo, co tu děláš zrovna ty. A v přítomnosti mé dcery." Sage se na Damona koukne dost podezřívavě a postaví se před Charlottu. Zná Damona moc dobře a nikdy by nedovolila, aby udělal něco její dceři. „Za koho mě máš, Sage? Copak dokážu někomu ublížit?" Damon ví, že by měl mlčet, ale nemůže si pomoc. Když je na Sage vidět, že se jí to přestává líbit, podá jí rychle sáček s krví. „Tím to nespravíš." Vezme si od něj to vysněné jídlo, na které už nějakou chvíli dost myslí. Damon se raději trochu stáhne. „Mami, tohle je Freya. Tátova sestra. To ona mi tak moc pomáhala." Charlotta nechce svou matku rušit při jídle, ale prostě má pocit, že když jí všechno hned neřekne, tak jí zase ztratí. Sage odhodí prázdný sáček na zem a Freyu si prohlédne. „Freya? Netušila jsem, že vás je v rodině tolik." Prohodí Sage dost chladně. Prostě je taková. Freyu to ale neodradí. „A ty jsi Sage. Finnova jediná velká láska. Už chápu, proč tě můj bratr tolik zbožňuje." Po tomhle se Sage přece jen pousměje. „A tady Bonnie taky pomáhala. Pořád nechápu, jak věděla, kde jsi." Kroutí pořád nevěřícně hlavou Charlotta. „Tady je prsten." Bonnie podá Sage očarovaný prsten, který jako upírka musí nosit pořád u sebe. Nakonec to vlastně vypadá, že už není potřeba setrvávat na místě. Proto se všichni postupně rozmístí jinam.

Ještě pár dní zůstávají Charlotta, Freya a Sage v Mystic Falls. Ne, že by se domů netěšily, ale Sage potřebuje načerpat sílu, aby mohla zase znova fungovat tak, jak byla zvyklá. „Takže díky Klausově dceři jsi zase naživu? Chápu to dobře?" Dnešní a vlastně i poslední den, tráví všechny tři v domě Mikaelsonů a Freya s Charlottou se snaží Sage zasvětit do všeho, co se doposud stalo. „Jasně. Hope je rozkošná. Má 3 roky a je strašně chytrá. A myslím, že si mě nejspíš zamilovala." Vypráví Charlotta nadšeně. Sage jen přikyvuje. S Klausem se nikdy v lásce neměla. Ale bránit své dceři, aby se stýkala se svou sestřenicí, nebude. Ale po chvíli jí to nedá a zeptá se na další jedinou osobu, na kterou se opravdu těší. „A co tvůj otec?" Charlotta se na svou mámu podívá a usměje se. „Je skvělý. A je vidět, že mu na mně hodně záleží." Freya se zasměje. „To je pravda. Finn zrzečku hlídá a málem jí nepustil se mnou tady do Mystic Falls." Tohle Sage nepřijde, jako něco divného. Zná Finna a ví, jak se chová a jak jedná. A už teď dopředu ví, že to občas bude mít Charlotta trochu těžší. Nakonec se tyhle tři dost skvěle baví. A Sage dokonce musí uznat, že Freya není až tak špatná, nato že je Mikaelsonová. Možná by i mohla uznat, že si jí docela oblíbila. Ale tohle ona v životě nikdy nepřizná.
V New Orleans neměli těch několik dní bez Freyi a Charlotty nouzi o nudu. Jak Charlotta slíbila, tak se Davina opravdu vrhla na navrácení duší do vlastních těl. Díky tomu, že měla jakési hlavní slovo mezi ostatními čarodějkami ve městě, jí někteří pomáhali. Kouzlo nebylo složité, ale bylo za potřebí hodně magie. Už jen proto, že navráceny měly být rovnou dvě duše. Na všechno dost zvědavě dohlíželi ostatní Mikaelsonovi. Ne, že by té malé čarodějce nevěřili, ale takhle měli aspoň jistotu. „Co když se to nepodaří?" Ozve se s obavu v hlase Rebekah a podezřívavě si Davinu z dálky prohlíží. „Tak přijdeme o dva sourozence. Nic nového." Klausovi to očividně nějak netrápí, a proto to vidí trochu jinak. „To neříkej. Slíbili jsme přece Charlottě, že se to podaří. Věří nám" Rebekah se na svého bratra naštvaně oboří. Ne, že by třeba zrovna Finna nějak přehnaně milovala, ale nemohla by dopustit, aby její neteř znova ztratila svého otce. „Nezbývá nám nic jiného, než čekat a věřit." Nakonec je to Elijah, kdo tenhle rozhovor ukončí. Má vlastně pravdu. Ať je Davina jakákoliv, tohle slíbila a musí jí prostě důvěřovat. Naštěstí má tahle malá čarodějka docela velkou moc a taky štěstí. Proto se neočekává jiný výsledek, než ten pozitivní.
Auto konečně vjede směrem do města a pak zamíří do toho kulturního centra. Uvnitř vládne docela ticho. Ne, že by nikdo neměl co říkat, ale spíš na tom nese vinu nervozita a očekávaní z toho setkání. Vlastně nikomu nedaly vědět, že se vrátí už dneska. Chtěly tomu dát trochu tajemnosti. Nakonec auto zastaví před domem Mikaelsonů. „Konečně. Příště raději řídím já, Freyo." Charlotta po vtipné provokativní poznámce vystoupí ven a rozhlédne se. „No dovol. A navíc ti je 17, nemůžeš ještě řídit na velké vzdálenosti." Oplatí jí to Freya, když i ona stojí venku. Nakonec vystoupí i Sage. „Mami, máš strach?" Chytne se své mámy Charlotta. Ale Sage na to jen pokroutí hlavou a společně i s Freyou se vydají dovnitř domu. „Jsme zpáááátky." Upozorní na ně zrzka a očima se snaží vyhledat tátu. Což je v tuhle chvíli těžké, protože už má zpátky své původní tělo. Nejdříve se vzpamatuje Hope a běží se přivítat. „Lotta je zpátky! To je tvoje maminka? Je hezká jako ty." Culí se ta malá potvůrka. Sage se neubrání docela pobavenému pousmání, když si tu malou prohlédne. Ale do toho všeho se konečně ozve hlas, na který čekala. „Sage..." Konečně po těch dlouhých letech odloučení se konečně opět setkávají. Charlotta taky poprvé vidí svého tátu v pravé podobě. „Tenhle tvůj táta je hezčí, než ten pšed tím." Zašeptá Hope, která se tiskne k Charlottě. Ta se rozesměje a jemně jí cvrnkne do nosíku. „Jasně. Tenhle je lepší." Dá jí za pravdu. A po dlouhé době je vše tak, jak by mělo být. Ledaže...

Zpovzdálí tohle pozoroval mladý muž s uhrančivým pohledem a tu rádoby rodinnou idylku sledoval takovým povýšeným pohledem. Z ničeho nic se u něj objevila menší rusovláska. Muž se na ni nesouhlasně podíval. „Říkal jsem ti, abys zůstala uvnitř, Auroro." Reaguje dost vyčítavě. Dívka se jen zasměje a zvonivým hláskem hraného neviňátka mu odpovídá. „Nikdo mě neviděl, neměj strach. Jen jsem se prostě nemohla dočkat." Zaměří svůj pohled tím samým směrem. „Dočkáš se, sestro." Oznámí jí a oba z ničeho nic prostě zmizí. A nad městem se pomalu stahovala mračna...

_______________

Ahoooj :3 Tohle je poslední kapitola tohoto příběhu, takže je konec :o :c Jsme moc rády, že jste s námi vydrželi až sem :3 Až do konce:3 Moc děkujeme za tolik přečtení a votes ♥ Chcete druhou část tohoto příběhu? :D :3
Jestli ano, tak nám to prosím napište do komentářů :)

SupernaturalGirl22 and Vee♥