Prvorozená

1.Kapitola

Minulost je někdy nevyzpytatelná a často se začne projevovat tehdy, kdy to nejméně čekáme. A co dělat, když vám do života vstoupí někoho, o kom jste po celý svůj život nevěděli? Postavit se k tomu čelem nebo se zbaběle schovat a dělat, že se vás to netýká?

„No tak, Hayley. Ty víš, že se to dítě musí narodit." Už asi potřetí se snažila zrzavá čarodějka donutit mladou, těhotnou ženu, aby jí dala to, po čem toužila. „Nikdy jí nedostaneš!" Žena z posledních sil ze sebe vydala bolestivý křik a poté se místností neworleanského kostela, ve kterém se nacházely, rozezněl dětský pláč. Ve stejnou dobu, ale mnohem dál se dělo něco podivného.

Najednou se setmělo a zvedl se vítr. Vlny oceánu zběsile narážely do břehů a rozhoupaly lodě, které se v tuhle chvíli nacházely v přístavišti. Z oblohy začaly na zem dopadat proudy vody. Lidé se začali obávat, že to předvídalo něco nebezpečného. Pak přišla obrovská rána, která přicházela od přilehlého hřbitova. Z jedné z velkých rodinných hrobek vyzařovala zvláštní energie. Jediná rakev, která se uvnitř nacházela, vydávala monotónní zvuk tepajícího srdce. Z ničeho nic zvuk ustal a dívka uvnitř konečně otevřela oči a poprvé za celých dlouhých 900 let se nadechla.

O tři roky později...

Město New Orleans oplývalo kulturou a tradicemi. Z různých koutů se ozývala hudba. Všude byla cítit povznesená nálada a radost. Denně tu procházelo stovky turistů, kterým tohle město přišlo prostě výjimečné. I dneska tomu nebylo jinak. Mladá dívka, které nebylo víc, jak 17 let, se snažila mezi tohle všechno zamíchat. Zrzavé dlouhé vlásky jí zářily, jako sluníčko. Očima sledovala dění okolo a tvářila se docela zaujatě. Vlastně tu byla za celý svůj život poprvé. Život? Tomuhle slovu se opět sama pro sebe musela zasmát. Žila vlastně teprve tři roky. Tři roky toho vysněného plnohodnotného života. Zase se nadechla a na okamžik se zasněně podívala k obloze. Věděla, že za to, že tu stojí a dýchá, vděčí jednomu dítěti, které vlastně nikdy neviděla. Dítě, které patřilo k její rodině. Tu toužila najít. Celé ty tři roky pátrání a použití magie jí zavedlo až sem do New Orleans.

„Hope, no tak, zpomal." Blonďatá mladá žena se snažila neztratit z dohledu malou tříletou holčičku, která nadšeně pobíhala po ulici. Blonďaté vlásky, které se jí točily do roztomilých prstýnků, jí poskakovaly okolo hlavy. „Teto, dívej. Tam mají zmlzlinu." Ukazovala prstíkem na malou cukrárnu, která byla přes ulici. Blondýnka se zasmála a pokroutila pobaveně hlavou. Mezitím tu malou neposednou ještěrku dohnala. „Pak ti jí koupím, zlato. Ale nesmíš mě prozradit tátovi." Hope se jí chytne za ruku a poslušně pokývá hlavičkou. Pak se obě vydají dál. „A ploč tu není táta?" Zeptá se ta maličká po chvíli a v obličeji se jí objeví takový smutný a zároveň zmatený pohled. Nikdy nechápala, proč na ní má táta tak málo času a taky proč nebydlí s maminkou. Jenže nikdy jí nikdo neodpověděl tak, jak by si přála. Ale pořád byla ještě malé dítě a stačilo pár chytrých výmyslů a všechno bylo zase v pořádku. „Táta má moc práce. Ale až se vrátíme domů, tak už tam bude určitě čekat." Slíbí jí a i tentokrát jí malá Hope uvěří. Jenže ani ne pět minut je v klidu, než jí opět něco zaujme a ona se z držení vysmekne a rozběhne se. A aniž by koukala na cestu, vrazí do nějaké dívky.

Zrzka se mezitím mezi lidmi proplétala někam dál do centra dění. Nekoukala moc na cestu, když do ní najednou někdo vrazil. „Jsi v pořádku?" Skloní se, aby na tu malou lépe viděla. „Jeee, ty máš klásné vlásky. Jako plincezna." Ručičkou chytne pramen zrzčiných vlasů a jemně ho promne. Ten malý dotek, který zrzka ucítí, v ní probudí něco, o čem si myslela, že přijde mnohem později. Její pohled je najednou zaujatý, překvapený a zároveň mírně šokovaný. Okamžitě pozná, o koho se jedná. Netuší, zda i to malé dítě poznalo to neviditelné spojení mezi nimi. Teď jí to ale přijde jako naprosto vedlejší. Naprázdno otevře ústa, aby něco řekla, ale předběhne jí něčí křik. „Panebože, Hope. Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?" Hope se na svou tetu podívá a zakroutí hlavou. „Ne, jen jsem našla plinceznu." Oznamuje pyšně, jako by právě objevila cenný poklad. „Aha, ty jsi taky v pohodě? Moje malá neteř je tak trochu divoká." Zrzka se zasměje a zároveň jí její srdíčko radostí poskočí. Jako by její několikaleté pátrání bylo konečně u konce. Jenže je ještě brzo na to myslet dopředu. „No, žiju. Takže mi myslím nic není. A navíc tahle malá je moc milá." Obě se tomu pobaveně zasmějí. „Mimochodem jsem Charlotta." Ani neví proč, ale představí se. Možná cítí, že tímhle gestem si zajistí volný přístup ke své rodině. „Rebekah. A tahle malá výtržnice je Hope." Blondýnka si konečně Charlottu pořádně prohlídne. Může stoprocentně říct, že tuhle zrzku nikdy nikde neviděla. Nepřipadá jí známá. Ale ty oči. Ty už přece jen někde viděla. Ale přijde jí to jako totální absurdita. Proto to hodí za hlavu. „No a můžu tě pozvat na zmrzlinu? Abych odčinila ten šok, který ti Hope způsobila?" Charlotta se prvně zatváří trochu šokovaně, ale hned na to se musí zasmát. „To zní hooodně divně. Ale fajn, proč ne." Dokonce i Hope nadšeně zatleská ručičkama. Nová kamarádka se jí totiž moc líbí. Chytne tedy obě za ruce a táhne je k její oblíbené cukrárně.

Po celém dnu stráveném ve společnosti své znovunalezené sestřenice a tety, které o svých nových úlohách neměly vůbec ponětí, se skoro až unaveně rozvalí na posteli v hotelovém pokoji. Se spokojeným úsměvem se zakouká na strop. Konečně se vše dalo do pohybu. Zdálo se, že jí zatím vše vychází. Jenže má před sebou ještě hodně úkolů, které je potřeba splnit, aby dosáhla konečně rodiny, po které tolik sní...

_______________

Ahojky lidi :) Chtěla bych vám představit další nový příběh. Je mojí kamarádka, která mě poprosila, aby jsem jí ho hodila na wattpad, protože se za něj stydí, ale mě se moc líbí :) Doufám, že se bude líbit i vám! :)

Votes & comment potěší :)

-SupernaturalGirl22 a Vee