Prvorozená

2.Kapitola

Jaké to je, když znáte tajemství, o kterém musíte nějakou dobu mlčet, abyste neublížili? A co když pomalu začne vycházet pravda na povrch? Není to tak jednoduché, jak se zprvu zdálo a proto je potřeba hodně trpělivosti a vytrvalosti.

Charlotta už několik dní přebývala v New Orleans. Poznávala okolí i některé obyvatele. A postupem času si začala zvykat na tenhle život. Díky své neodbytnosti a šikovnosti se také dozvídala víc a víc o své rodině. Jenže stále bylo brzy na to, aby se přiznala a odkryla svou totožnost. Proto chránila to své tajemství a snažila se aspoň o to, aby si získala u některých členů rodiny oblíbenost.

„A odkud, že to vlastně jsi?" Rebekah a Charlotta trávily dnešní den společně. Nějak si na sebe zvykli a navíc Rebekah si Charlottu dost oblíbila. Obě seděly v jedné z místních kaváren a před sebou na stolečku měly hrníčky s kávou. Charlotta se kousla do rtu a natočila si pramen vlasů na prst. Bylo vidět, že přemýšlí. „No.... Vlastně jsem přijela ze San Francisca. Ale poslední tři roky hodně cestuji." Doufala, že to Rebekah vezme a nebude zatím dál pátrat nad původem jejího života. Ta naštěstí sice poslouchá, ale nepřijde jí na téhle zrzce nic podezřelého. I když jí občas neunikne ten fakt, že si jí prohlíží déle, než je zdrávo. Nemůže si totiž pomoc, ale Charlotta jí prostě někoho připomíná. „A nakonec tě přilákalo New Orleans." Obě se téhle vyřčené myšlence zasmějí. „A co ty?" I když Charlotta dopředu ví, co jí Rebekah odpoví, touží to slyšet. Takhle jí je rodina zase aspoň o něco blíž. „Já tu žiju vlastně už docela dlouho. Mám tu sestru, dva bratry, neteř a nemanželskou švagrovou." Charlotta si nenápadně na prstech počítá a snaží se vzpomenout, kolik že to její táta měl vlastně sourozenců. Její máma jí o nich nikdy moc neříkala. Bylo to možná i tím, že ona jim k srdci nějak nepřirostla. „Ty máš sourozence? Taky bych nějaké chtěla mít." Posteskne si Charlotta skoro hraně a dokonce vydá ze sebe takový tesklivý vzdech. Rebekah si jí nevěřícně prohlídne a zasměje se. „Pocházím tak trochu z větší rodiny. Ale nemysli si, není to žádná výhra občas." Ale i přes ty slova, kterými se jí Rebekah snaží zastrašit, má na tohle Charlotta vlastní názor.

V jednom z podkrovních bytů bylo docela živo. Mladí manželé o něčem přehnaně diskutovali, jako by se snad i dohadovali. A malá holčička pobíhala kolem a snažila se na sebe upozornit. „Mami, mami. A víš, že jsem viděla plinceznu? Měla hezké vlásky, víš. Potkaly jsme jí s tetou." Hope ukazovala mamince panenku, která měla zrovna takové vlasy, jako měla Charlotta. „Ano, zlato. To jsi říkala. Už máš sbalené věci? Táta tu bude za pár minut." Mladá žena se očividně nechce zdržovat zdlouhavou debatou. Je na ní vidět, že je trochu nervózní. Nebo má jen starosti, kterýma nechce své tříleté dceři zatěžovat hlavičku. Po chvíli nekonečného dohadování a snažení dát tomu trochu řád, se ozve zaklepání na dveře. „Jdeš pozdě, Klausi. Jak nečekané." V hlase mladé ženy jde slyšet ironie a možná trochu naštvání. „Taky tě rád vidím, Hayley." Ani jeden toho druhého podle všeho nějak přehnaně nemiluje. Jejímu manželovi jen ledabyle kývne na pozdrav, ale nijak víc se jim nezabývá. Než ti dva opět stačí dál tuhle nesmyslnou konverzaci rozvést, proběhne kolem nich malá blonďatá holčička. „Tatiii!" Dožaduje se pozornosti. Táta jí hned vyzvedne do náruče a ona se k němu láskyplně přivine. „Tak jdeme, princezno?" Hope nadšeně pokývá hlavičkou, rozloučí se s mámou a odchází společně s tátou pryč.

„Tam je teta. A plincezna!" Rozeběhne se od táty pryč, když zahlédne svou tetu ve společnosti zrzavé Charlotty. Klaus chvíli nechápe, jakou princeznu jeho malá dcerka myslí. Svou sestru samozřejmě pozná, ale ta zrzka mu vůbec nic neříká. „Jeee, maličká Hope. Ty si nepamatuješ moje jméno? Charlotta přece." Chytne tu malou potvůrku, která se jí snaží objímat. Po vyřčení jména se na ní Hope zadívá. Chvíli je vidět, jak se snaží vyslovit, pro ni, tak obtížné jméno. „Ta si tě nějak oblíbila." Řekne docela obdivně, ale zároveň se smíchem, Rebekah. Mezitím se k nim dostane i Klaus. „Zdravím, bráško." Při tomhle oslovení se na něj Charlotta zaměří a prohlédne si ho. Pozná ho hned, i když ho vlastně nikdy v životě neviděla. Musí to být on. Je totiž přesně takový, jak ho popisovala její matka. Tak nějak zvláštně jí píchne u srdce. Máma jí o něm přece říkala. „To Klaus ti vzal tátu." Vybaví se jí v mysli matčina slova. Ale vlastně k němu nemůže cítit nenávist. Zařekla se, že bude svou rodinu milovat i se všemi chybami. „Tohle je Charlotta. Přistěhovala se sem ze San Francisca. A tohle je můj starší bratr Klaus." Prolomí to zvláštní ticho Rebekah a nervózně se po obou kouká. „Těší mě, Charlotto." Ta jen kývne a vykouzlí na tváři malý úsměv. Není si jistá, zda by měla v tuhle napjatou něco říct. Tohle všechno ale nakonec spraví Hope, která se po chvíli mlčení a trpělivému přemýšlení, konečně ozve. „Lotta! Ty budeš Lotta." Očičkama se na Charlottu podívá a tou svou dětskou roztomilostí jí způsobí smích. „Krásně jsi to vymyslela. Je to mnohem lepší, než princezna. Hm?" Cvrnkne prstem Hope jemně do nosíku a ta se hned zaculí. Pokazí to nakonec vlastně tak trochu Klaus, kterému se nelíbí, že jeho dcera pociťuje sympatie k neznámé a podezřelé dívce. „Myslím, že je na čase jít." Chytne Hope za ruku a významně se podívá i na svou sestru. „Uvidíme se později. Měj se, Charlotto." Rebekah se tedy nakonec rozloučí a nechá Charlottu odejít. „Ty fakt umíš být tak strašně moc milý." Ironický tón v hlase Rebeky je zjevný. Někdy svého bratra prostě nechápe. „V tuhle chvíli mě zrovna tohle netrápí, sestřičko. Ale ta holka se mi prostě nelíbí." Klaus přizná, že se mu Charlotta zdála podezřelá. Něco, jako by mu na ní nesedělo nebo vadilo. „Tobě se zdá podezřelý každý. Ale fajn, když už jsi u toho, tak mi Charlotta někoho připomíná. Jenže nevím koho." Oba se na sebe podívají a poprvé za dlouhou dobu spolu musí souhlasit.

Venku se pomalu stmívalo. V ulicích to pořád na některých místech žilo. Ale někteří už vnímali jen tu dokonalou říši snů. Ale i tu dokonalost může někdo zkazit. Jako by se blížilo něco nebezpečného. Do toho ticha, které obklopuje některé místa, se ozve tichý, tajuplný zpěv nějaké monotónní melodie...

_______________

Zdravíme vás při dalším díle! :) Jsme rádi, že se vám první kapitola líbila :) Děkujeme za milé komentáře :)

Votes & comment potěší :)

Máme vás rádi♥

-SupernaturalGirl22 a Vee♥