•Vánoční rohlíčky posypané cukrem•

355 58 22
                                    

Uplynul týden. Byla první adventní neděle a September dávala za výlohu vánoční ozdoby. Nezapomněla na umělý sníh, který tam každoročně sypala. Už jenom zapla světýlka a bylo to dokonalé, jako obvykle. Spokojeně se usmála a pramen neposlušných zrzavých vlasů si zastrčila za ucho.

Dnes si dala opravdu záležet. Už měla v nabídce první vánoční cukroví a na gramofonu, který už měl leccos zažité, si pustila Franka Sinatru. Vánoce jak mají být. Dokonce už vytáhla i klasickou pracovní vánoční uniformu, skládající se z červeného svetru s norskými vzory a pohodlných kalhot.

Obvykle měla v neděli zavřeno, ale o Vánocích to pro ni neplatilo, protože práci měla zároveň jako koníček a zvlášť o Vánocích a adventních nedělích tam byla raději než doma. Bydlela s matkou, která se o sebe nemohla kvůli vážné nemoci postarat a celé dny trávila doma sledováním starých filmů a seriálů. Říkala tomu životní odpočinek, protože předtím pořád pracovala. Teď už nemusela, tak byla zároveň ráda, ale taky ztratila chuť do všeho, co kdy chtěla zkusit. September si s ní nevěděla rady. Občas to bylo vážně složité.

Z nějakého nepochopitelného důvodu měla dneska výtečnou náladu. Nejraději by poskakovala, zpívala si a rozdávala tu svou radost i ostatním, kterým schází. V tu chvíli ji něco napadlo. Mohla by zajít do domova seniorů, nebo na podobné místo a dát jim cukroví zadarmo. Považovala to za skvělý nápad, tak se jí úsměv ještě víc rozšířil. Přišlo jí, že udělat někomu radost je to nejlepší, co kdy může udělat.

Bylo už kolem desáté dopoledne a očekávala ranní návštěvu stálých zákazníků. Něco ale bylo jinak. Dveře sice zacinkaly, ale neobjevila se v nich paní Clarková, ani madam Louisette a už vůbec ne paní Bennetová.
Byl to kluk. Přesněji specifikováno -vysoký, hubený zamyšlený mladík.

September se zrovna nedívala a srovnávala v zadu cukroví do krabic, které dnes měla roznášet na objednávku po celém městečku. Když uslyšela jeho hlas, tak sebou vylekaně trhla. Sice řekl jen "Dobrý den," ale i to ji dokonale zmátlo, jelikož muži do pekárny Autumn moc nechodili.

Posílali sem spíš své manželky, které si rády mezi sebou popovídaly.

"Dobrý den," zamumlala ze zadu od práce. Otevřela pomalu dveře a rychle přicupitala k pultu.

Usmála se. "Přejete si?"

"Ani nevím, spíš hledám nějaké klidné místo, kde bych mohl pracovat," promluvil.

September si ho pořádně prohlédla a uznala, že asi nebude místní. Jeho obličej by si zapamatovala. Ty výrazné lícní kosti a hnědé oči byly nepřehlédnutelné. Měl lehce vlnité vlasy a plné, mírně popraskané rty.

Venku byla zima. Sněžilo a slunce moc nesvítilo, takže obloha měla našedlou barvu. Přesně takové počasí, ve kterém byste nejraději usnuli s knížkou a horkým nápojem.

"Tak to jste tu správně," promluvila po chvíli a rukou ho pobídla, aby si sedl.

"Objednáte si?"

"Máte horkou čokoládu?" zeptal se a posadil se na židli.

"Jistě. Chcete i něco sladkého k tomu?"

"Něco mi vyberte. V pečivu zrovna znalec nejsem. Nikdy jsem ho nepochopil."

"Ono jde nepochopit pečivo?" otázala se zvědavě.

Chuť skořiceWhere stories live. Discover now