Ovládána mužem

Kapitola čtvrtá

Ještě víc se rozplakala, ale její slzy splývaly s deštěm, který narážel do jejího zesláblého těla. Podívala se přes římsu dolů a na malou chvíli uvažovala o tom, jestli by nebylo lepší to celé ukončit.

V tu chvíli ji ale probělhy hlavou slova její matky: „Jsi bojovnice, nikdy se nevzdávej!"

Zaklepala se zimou a objala své paže. Byla úplně promočená.

Podívala se na New York oblečený do nočních světel a rozhodla se, že nic vzdávat nebude. Bude bojovat. Ale co vlastně chce?

Má se vdát za toho muže? Když se za něj vdá, bude mít alespoň minimální možnost mít dítě... A o tom vždy snila. Nebo uteče a zachrání svou duši. Také tu byl nadále její bratr, který byl obviněn z vraždy. Andrew ji slíbil, že mu pomůže...

Pak ji došlo, že její balkón je propojený i s tím z vedlejšího pokoje. Nemohla odolat, a i když věděla, že prostě nesmí, přešla po té kluzké dlážděné podlaze a podívala se dovnitř.

Ani si nezatáhli závěsy, viděla vše, co se tam dělo. Bylo ji ještě více do pláče a cítila ještě větší bolest.

V jednom okamžiku tam tak stála a zírala na ně, v zuživém zvířecím tempu se oddávali milování a nedávala si pozor a navázala oční kontakt s Andrewem. Zarazil se, díval se na ni, ale dál se oddával sexu s tou ženou.

Lauren okamžitě zmizela do svého pokoje.

„Bože, on se vůbec nezastyděl!" šeptla vyděšeně a udělalo se jí špatně od žaludku. Přešla do koupelny a napustila si vanu a doufala, že ji teplá voda pomůže uklidnit nervy.

***

„Dobré ráno, Lauren," pozdravil ji Andrew a políbil ji do vlasů. Lauren celá strnula, ale na pozdrav mu neodpověděla. Nadále si jemně mazala chléb na sendvič a nehodlala jevit žádnou pozornost jeho příchodu.

„Upřímně musím říci, žes mě udivila," řekl tajuplně a skenoval ji pohledem. Možná to trochu přepískl, ale na co si tu hodlá hrát? Lauren vždy hodně mluvila, ale nyní mlčela. Přišlo mu to zvláštní a začínalo ho to štvát. Proč by se měl cítit špatně kvůli ní?!

Sledoval, jak si maže ten sendvič a prokládá si ho salámem, sýrem a zeleninou. Číšník mu mezitím naléval do šálku kávu a Lauren donesl šálek s čajem.

Byla neskutečně formální - všiml si, že má ráda sendviče k snídani a pokaždé se do nich s chutí zakousne. Nyní sendvič jemně pořezávala nožem a malé kousky vkládala do úst. Seděla vzpřímeně a už vůbec z ní nevyřazovala ta radost ze života.

„Jaký jsi měla včera den?" zeptal se ze slušnosti, nepotřeboval to vědět, ale na druhou stranu trochu zpytoval svědomí.

„Dobrý, děkuji za optání," kývla hlavou a dál se věnovala svému talíři.

„Co máš dnes v plánu?" Ta otázka z něj vylétla, ani nevěděl proč.

„Mám pár schůzek," řekla jen a jemně se napila šálku čaje. Všiml si i, že je úplně jinak oblékla. Měla na sobě bílou halenku s krajkou a černé kalhoty. Celkově vypadala ještě více usedle.

„Nové oblečení?" Něco by měl s tou svou pusou dělat - ptá se, aniž by chtěl vědět odpověď.

„Ano, Yves Saint Laurant, jak sis přál," odvětila a pak se podívala na jemné hodinky na levém zápěstí. „Omluv mě, ale budu muset jít."

Začala se zvedat, ale Andrew už toho měl dost. Mávnul rukou a tím ji zadržel v pohybu.

„Budeme si muset vyjasnit pravidla našeho svazku," oznámil jí a poprvé za snídani navázali opravdový oční kontakt.

„A o čem chceš diskutovat? O tom, že já budu mít tvoje kreditky a ty budeš moct píchat s kým budeš chtít?!" vyhrkla naštvaně a zloba s ní jen cloumala. Andrew vyskočil a chytl ji hrubě za vlasy. Lauren došlo, že přestřelila. Díval se na ní tak chladně.

„Na co si tu chceš hrát, Lauren? Na zhrzelou? Vyložíme karty na stůl, ano?"

Jaké máte pocity z této kapitoly?

Co byste udělaly vy, dámy, na Laurině místě?

Moc děkuji za už více než 600 přečtení, je tu jen pár kapitol a přitom to tolik lidí z vás čte...

Vaše Viktoria