In Chains - POZASTAVENO

12. část

Uběhlo několik dní od ubytování Vayne u mě. Její kotník už byl v pořádku. Domácí práce jsme si rozdělili mezi sebe. Byla s ní sranda a aspoň jsem se necítil tak osamělý.

Začalo svítat. Probudily mě sluneční paprsky, které rozzářily celou místnost, a sladká vůně, která se linula z kuchyně. Oblékl jsem se. A rozhodl se zjistit, co tak krásně voní. U kuchyňské linky stála Vayne a pomalu předělávala z plechu na talíř čerstvé muffiny.

,,Dobré ráno, jak jsi se vyspal?''

,,Dobře, díky.''

,,A mimochodem mám novou misi!" řekla radostně.

,,No povídej.'' přikusoval jsem vynikající muffiny k mému čaji.

,,Nedaleko té jeskyně, kde jsme se potkali je takové místo, které střeží duch. Říkají mu Hecarim. Kdo na jeho posvátnou půdu vkročil, ten už se nevrátil. Takže myslím, že pro nás by to byla docela slušná výzva. Co na to říkáš?'' bylo vidět, že je z toho nadšená.

,,Můžeme se tam podívat.''

,,Super, přichystám oběd a hned potom můžeme vyrazit.''

K obědu jsme měli kuřecí závitky s rýží. Vayne je dobrá kuchařka, proto jsme se shodli, že bude vařit ona a já budu dělat všechno ostatní. Šel jsem se převléknout. Vzal jsem své zbraně a připravil se snad na všechno. Zanedlouho vyšla z pokoje i Vayne ve své výstroji. Vlasy měla pečlivě zapletené do copu.

,,Děje se něco?'' zachytila můj pohled.

,,Ne, jen sluší ti to Vayne.'' její tváře nabraly červený odstín.

,,Ale no tak, Vayne, nehraj si na chameleona.'' snažil jsem se o vtípek, ale hned po tom jsem toho dost litoval.

Praštila mě do ramena. Po chvilce jsme se oba začali hlasitě smát. Proč mám pocit, jako bych ji znal už dlouho.

Vydali jsme se na naši výpravu.