Poslední dobrodružství

Prach

Danny upíral oči před sebe a nemohl se pohnout. Postava byla zřetelnější a v jejím obličeji se začaly tvořit rysy. Udělal 2 kroky zpátky, ale zastavil se. Postava po něm začala natahovat ruku. V její, již zcela zřetelné tváři, byl smutný výraz. Danny měl pocit, jako by ji znal, přesto nepřestával v couvání. Najednou za sebou uslyšel kroky. Po chvíli se za ním objevil Doktor. Namířil šroubovákem na postavu, šroubovák se rozzářil a doprovázen podivným zvukem začal postavu ničit. Trvalo to jen pár sekund, než se tělo rozpadlo zpátky v prach, ten proletěl oknem ven. „To bylo o fous! Musíme si dávat větší pozor, něco se mi nezdá.", řekl Doktor a odešel z místnosti. Danny ho nenásledoval, rozhlížel se a stále nemohl pochopit, co se stalo. Nakonec se vydal za Doktorem, sešel po schodech dolů, aby se přidal k Doktorovi. Ten stál před TARDIS a díval se na ni. Byla šíleně zničená. Barva byla na mnoha místech odřená, některá skla byla popraskaná a dveře, ve kterých byl obvykle telefon, byly nalomené. Danny se postavil vedle něj a jen zíral, nechápal to. „Už tomu nezabráním, začne se sama opravovat, je příliš poškozená.", dokončil větu a vešel dovnitř. Všude byl kouř a některá místa stále hořela. Hlavní konzolová místnost byla zdemolovaná. „Po tom všem se divím, že se nezačala opravovat dávno." Doktor se opřel o konzoli a oddělal z ní několik ohořelých a rozbitých částí. Slezl po schodech dolů a začal se vrtat ve všech možných kabelech. Většina z nich byla vyzkratovaná a spálená. Danny mezitím prozkoumával TARDIS. Opět se ocitl v šatníku a rozhodl se, že si čekání zkrátí hledáním nového oblečení. To jeho bylo spálené, zaprášené a dokonce od krve. Bylo načase se převléknout. „Asi na to není vhodná doba, ale lepší než jen tupě zírat", pomyslel si. A začal se přehrabovat a hledat to nejlepší oblečení.

Nějaký čas mu zabralo zorientování se, ale úsilí se vyplatilo se. Stál nyní před zrcadlem a prohlížel si své nové oblečení. Oblékl se velmi obyčejně. Měl na sobě tmavé jeany, tričko a velmi pěknou mikinu a na nohou stylové bílé Conversky. „Tohle bude stačit", s těmito slovy se otočil a vrátil se za Doktorem. Místnost s konzolí se zatím mírně změnila. Všechen kouř zmizel a drobné požáry byly uhašeny. Samotná konzole byla zbavena všeho nepotřebného, jako pláty a zbytečné přístroje a nástroje, a všude leželo množství drátů a mnoho dalšího různého harampádí. Doktor stál u obrazovky a něco mačkal na klávesnici, ale každou chvíli odbíhal někam jinam po celé místnosti. Když si ho všiml, zastavil se a podíval se na něj. „Koukám, že jsi našel mé staré tenisky, nebo se jim aspoň podobají. To byly tehdy časy," zavzpomínal Doktor a pokračoval", myslím, že jsem připraven. Co ty?" „Asi ano." Doktor se rozběhl ke konzoli a cestou málem zakopl o rozsypané nářadí. Chytl za hlavní letovou páku. „Bude to házet, tak se drž. Měli bychom se objevit 30 minut po té, co jsme zmizeli." Danny přikývl. TARDIS se dala do pohybu. Nejdříve pomalu a poté zrychlila a začala sebou házet. „Klid holka! Vydrž to!", křičel Doktor snažíc se překřičet netlumené motory TARDIS. Konečně přistáli, ale už od první chvíle se Doktorovi něco nelíbilo. Podíval se na obrazovku, ale na té nebylo vůbec nic. TARDIS přešla do modu opravy a čekala jen na to až ji Doktor a Danny opustí. „Vezmi si vše, co potřebuješ, dovnitř se nějakou dobu nevrátíme." Doktor se naposledy otočil k zničené konzoli, vše co měl, tak rád bylo pryč. „Nejdřív Pondovi a teď i ona," řekl smutně. Barva byla pryč, všechna ta krásná a bláznivá oranžová barva, pryč bylo také zábradlí a křesílka. Už to nebyla TARDIS, jak ji znal, ta už dávno zmizela a potřebovala si teď odpočinout. Danny zahlédl v Doktorově tváři smutný výraz a slzy. Otočil se a vyšel ven. Doktor ho následoval, zavřel dveře a ty se zamknuly.„Tak a je to tady. Mění se.", řekl Doktor smutně.

Byl poslední den roku a Adelle opět sledovala západ Slunce. Od zmizení TARDISS s Doktorem i Dannym uplynul již nějaký čas a ona přestávala věřit, že se dokáže vrátit. Neustále se snažila přijít na způsob, jak ho kontaktovat, varovat ho anebo mu dokonce pomoct, ale nic ji nenapadlo. Neměla nic. Byla sama a opuštěná. Alespoň měla Kiru, která ji krátila dlouhé chvíle v domě. Rodina ji přijala dobře, bála se, že ji budou vyčítat zmizení Dannyho, ale chápali její roli v tomhle. Neměla na výběr, musela se začlenit do života. Maggie se jí stala úžasnou kamarádkou, které mohla říct cokoliv. Chtěla se ještě chvíli kochat výhledem, ale najednou uslyšela výkřik z domu. Podívala se tím směrem. „Mohlo to být cokoliv," pomyslela si. Když se však ozvalo druhé a později třetí vykřiknutí, tak se otočila a rozběhla se směrem k domu. Běžet ve vysokém sněhu bylo obtížné, ale za ten čas tady si zvykla i na tohle. Zvedala vysoko nohy a by nezakopla. Rychle otevřela branku a poté dveře a vtrhla do domu.