Poslední dobrodružství

Ledová zkáza - část druhá

Přidávám sem druhou část Ledové zkázy a snad se vám bude líbit. Napište, co se vám nelíbí nebo naopak líbí. Díky. Jsem rád za každou zpětnou vazbu :) 

TARDIS se znovu zhmotnila před oknem do místnosti, kde ležela v bezvědomí Adelle. Doktor otevřel dveře a poté okno věže. Vlezl dovnitř a vrhnul se ke své společnici, která stále ležela v bezvědomí na podlaze. „Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?“  Adelle se po chvíli pohnula a otevřela oči, na tváři se jí objevil úsměv. Podívala se na Doktora a viděla v jeho obličeji velkou úlevu. Doktor si narovnal svého motýlka, tak jak to dělal vždy, když se dostal z nebezpečné situace. Adelle začala pomalu vstávat a Doktor si vzal ze stolku svůj sonický šroubovák. Oba se rozhlédli po místnosti. Díra, která zůstala ve stropě po jeho propadnutí, byla větší, než si zprvu Doktor myslel, ale už na tom nezáleželo. Adelle si všimla TARDIS, vznášející se za oknem. „Musím říct, že máš lepší a lepší příchody.“ „Co bys řekla tomu, kdybychom se podívali do toho zamrzlého města?“. Adelle se usmála a přikývla. Doktor ji vzal za ruku a pomohl ji vlézt do TARDIS, sám ji potom následoval. Naposledy se ohlédl a zavřel za sebou dveře. „Jsem rád, že jsi v pořádku.“, pronesl Thomas, který stál u konzole. Adelle se pouze usmála a pokračovala kolem něj. Doktor mezitím začal zadávat potřebné souřadnice. Motor TARDIS začal opět hučet.

Přistání neprobíhalo tak hladce, jako vždy. TARDIS přistála, narušila však ledovou plochu a ta se celá zachvěla. Doktor se podíval na obrazovku, ale nic neříkal. Místo toho se otočil k dalšímu panelu a cvrnkl do malé páčky. „To by ji mělo stabilizovat.“ Celá TARDIS ještě jednou zahučela a poté nastalo ticho.  Doktor se vydal společně s Thomasem ke dveřím. Adelle zůstala ještě chvíli sedět, poté se taky rozešla k již otevřeným dveřím. Když vylezla ven a zavřela za sebou dveře, „zavírat za sebou byla jedna z prvních věcí, co mi Doktor řekl“, vzpomněla si. „Je to úplně nová a nerad bych. Aby se jí něco stalo.“, pronesl hrdě Doktor, když poprvé vešla dovnitř. „Všechno v pořádku?, vytrhl ji ze vzpomínek Doktorův hlas. Adelle rychle odpověděla a přikývla. Udělal pár kroků, musela si zakrýt oči, protože ji oslnily sluneční paprsky. Protřela si oči a konečně se rozhlédla.

 Všechny stavby vypadaly, jako ze skla. Slunce nimi prosvítalo a vytvářelo nádherné stíny. Přestože bylo město zmrzlé, opuštěné a zcela bez známek života, bylo na něm něco krásného. Adelle se rozhlížela kolem, Doktor sonickoval vše okolo sebe a Thomas pouze stál a mlčky vše pozoroval.  V jeho očích byl vidět smutek. Adelle si všimla slz stékajících po jeho tvářích. Přišla k němu blíž. „Musí to být těžké.“ „Vyrůstal jsem tu, lidé, kteří zde žili, byli mojí přátelé. A teď je všechno pryč.“ Adelle pobídla Thomase a ukázala směrem na nedaleký park. Oba se vydali směrem tím směrem. Ulice byla dlouhá a široká. Všude okolo stála opuštěná auta, zničené poštovní schránky a další věci z každodenního života. Pokračovali dál v cestě a Thomas vyprávěl o tom, jaké to zde bylo před Zkázou.

Doktor mezitím vystoupal do jedné z vysokých budov a nepřestával sonickovat se svým šroubovákem vše okolo. „To je divné, všechno tu vyřazuje zajímavou energii.“ Když se nacházel ve 3. patře, celá budova se otřásla a stěny, jelikož byly zmrzlé a pokryté ledem, začaly praskat. Doktor schoval šroubovák do kapsy a utíkal po schodech dolů. „To je dnes podruhé, co běžím dolů ze schodů.“, pomyslel si. Stěny začaly praskat více a více. Budova se začala pomalu bornit. Doktor náhle zastavil. Stál před velkou dírou, která vznikla po propadnutí schodiště. „Musím skočit.“ Kousek se vrátil a rozběhnul se. „GERONIMO.“ Dopadl na druhou stranu a ihned utíkal dál. Stihl vyběhnout akorát, když se celá budova sesypala. „To bylo jen takt tak,“ oddechoval a snažil se popadnout dech. „, Teď musíme jít…“ Až nyní si uvědomil, že je sám. Podíval se do obou směrů ulice a uviděl Thomase s Adelle, jak sedí na nedaleké lavičce v parku. Rozběhl se k nim.

„A to je celý můj příběh.“ Adelle  pohlédla na Thomase a nevěděla, co říci. Park, ve kterém se nacházeli, byl, jako vše okolo, zasněžen, ale díky tomu měl v sobě jisté kouzlo. Byly zde houpačky, malá pískoviště a dokonce malý rybníček, v němž si pravděpodobně hrávaly děti. Adelle si stále prohlížela budovy okolo sebe. Když najednou si všimla malého papírku, který ležel na zemi. Zvedla ho. Přála bych si, abys tu byl a mohl jsi mi pomoct. Pokud toto najdeš, je to poslední sbohem.  Bylo napsáno z jedné strany a z druhé bylo nakresleno velké srce a v něm písmena M+G. ‚ „Znal jsem je, moc milí lidé“ Adelle si všimla utíkajícího Doktora, který se zastavil těsně před nimi. Thomas se jako první zvedla a řekl, „Pojďte se mnou, něco vám ukážu.

Po chvilce cesty se ocitli na malém náměstí, uprostřed něj byla kašna s andělem. Vše tu bylo stejně pochmurné, jako v celém městě. Zamrzlé mince v kašně ukazovaly časy, kdy zde žili lidé. „Je zvláštní házet mince do kašny, nikdy jsem tento zvyk, který trvá několik tisíc let, nepochopil., řekl Doktor a posadil se na lavičku pod střechou, „V tomto domě jsem žil a támhle jsem potkal tu ženu s dětmi.“ „To byl tvůj deník Thomasi?“, zeptal se Doktor. Odpovědi se nedočkal, ale i přesto nyní věděl, čí ten deník byl. Thomas se dal do pláče. Najednou se ozval silný záchvěv a začal praskat led. Doktor okamžitě vyskočil a zakřičel, „Musíme okamžitě jít! Celé se to tu může zbortit!“ Ostatní byli ihned na nohou a utíkali směrem k TARDIS.

Utíkali stejnou cestou, jakou na náměstí přišli. Když zahnuli do leva, cesta před nimi byla naneštěstí zasypaná sutí. „Musíme okolo.“  Všichni proběhli skrz jeden z domů, jehož dveře byly otevřeny. Otřesy byly stále častější a silnější. „Musíme si pohnout.“ „Ale já už nemůžu Doktore!“, řekla Adelle. „Už to není daleko, tady doprava a jsme tam.“ Najednou se země otřásla. Ozvalo se prasknutí a v zemi se vytvořila velká trhlina. Otřes byl silnější než všechny ostatní. Adelle a Doktor spadli na chladnou zmrzlou zem.

 Thomas byl již nějakou dobu za nimi, běžel dál, ale musel opět změnit cestu. „Utíkejte k TARDIS, doženu vás!“ Doktor s Adelle se zvedli a poslechli. „Doběhneme k TARDIS a počkáme na tebe, slibuji!“
Thomas proběhnul dalšími zahradami a oběhl celý blok. Cestou uviděl na zemi ležet podivnou koženou věc. Rychle ji zvedl a nasadil si ji na ruku, když ji otevřel, uviděl uvnitř spoustu tlačítek, ale nevěnoval tomu pozornost. Na poslední křižovatce odbočil a uviděl stát kousek před ním TARDIS. Celou cestu se celá zem chvěla a otřásala, ale žádný z předchozích otřesů se nevyrovnal tomuto. Všechno se zachvělo, budovy začaly padat a vše se bornit. V zemi se začaly tvořit praskliny a Zkáza dokonávala své dílo. Thomas najednou uklouzl, nedopatřením zmáčkl některá tlačítka na zařízení, které měl na svém zápěstí a padal do propasti, která se před ním po třesu vytvořila.

Doktor byl připraven u konzole zatáhnout za letovou páku a Adelle stála u dveří a vyhlížela Thomase. Vše se zachvělo a vše okolo začalo padat. „Musíme si pospíšit! Musíme hned letět, nebo se propadneme!“ „Ještě chvíli, už ho vidím“, křičela Adelle. Otevřela dveře dokořán a věděla, že Thomas zde za chvíli bude. Adelle vykřikla. Doktor se k ní rozběhl a uviděl Thomase, jak se řítí do propasti. Chtěl se rozběhnout mu na pomoc, TARDIS se však začala chvět a země pod ní praskat. Rychle zavřel dveře a rozběhl se k panelu. TARDIS se však začala propadat. Doktor zatáhl za páku „Teď to nesmíš vzdát holka!“  Motory běžely na plný výkon. A TARDIS se dala do pohybu. „Drž se, nevím, kam letíme!“, zakřičel Doktor. Z konzole se kouřilo a celá TARDIS prskala a vydávala divné zvuky. Konečně TARDIS přistála. Doktor se zvedl, podíval se okolo a popošel k Adelle. Obejmul ji. „Všechno bude v pořádku. Thomas byl dobrý člověk.“, jakmile to dořekl, celá TARDIS potemněla a Doktor s Adelle zůstali sedět v naprosté tmě a neznámu.