Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) sedmačtyřicátá kapitola - Drakarium

„Ty jsi ho pustila?" vykřikl Alex a sledoval rychle mizícího koně. Ani voda ho nezastavila. Prudce vlétl do chladné náruče vodní hladiny, od které se zvedala mlha. Pak se zastavil, zaržál a zvedl se na zadní.

„Co?" zalapala po dechu Mirawa. Černý kůň se ve vodě zvětšoval až dosahoval velikosti o dost přesahující běžné tažné koně. Jeho mohutné tělo zářilo modrými znaky, stejně modrými jako jeho oči a dlouhá hříva vlála ve větru.

Otočila jsem se na své společníky a směrem k Alexovi pronesla otázku: „Tak už chápeš?"

„To...to není kůň?"

Zavrtěla jsem hlavou.

„Kelpie," představil onoho tvora z hlubin Stříbrného jezera Janko.

„Ano, přesně tak. A jak se zdá, měšťané ani nemají zdání, že tu žije."

„Jak se jim ho povedlo chytit?"

„Kdo ví," pokrčila jsem rameny, i tato záhada mě zajímala.

„Další otázka je, jak je možné, že ho dokázali ovládat? Tam na náměstí byl jen obyčejný černý kůň."

„Nebyl obyčejný, ne pro toho, kdo se dokázal dívat," namítala jsem.

„Kdy si to poznala ty?" otázal se Alex, stále však nespustil zrak z toho impozantního zvířete. Kelpie se stále ještě neschoval ve vlnách, stál na břehu, voda mu dosahovala pod plece a v záři vycházejícího slunce, napůl schován v mlze byl naprosto úchvatný.

„Hned tam v té ulici a při jeho krocení, které ani krocení vlastně nebylo, jsem si to ověřila a jak ho lidé dokázali udržet?" zeptala jsem se otázkou a popadla ohlávku z kavanového provazu, kterou měl Kelpie celou dobu na hlavě a hodila ji po Alexovi. Ten nečekaný hod chytil, vzápětí však provaz upustil.

„Jau! To pálí!" sledoval nevěřícně své ruce, dlaně měl celé rudé od popálení.

„Není to jen tak obyčejný provaz kavanu," vysvětlovala jsem, zatímco se Alex skláněl nad ohlávkou ležící na zemi. Pozorně si provaz prohlížel a nakonec si všiml, že mezi nazlátlými vlákny jednotlivých provazců, ze kterých se lano pletlo, se ještě něco leskne.

„Je tam ještě něco," zachmuřil se a sklonil se ještě níže, lana se však neopovážil dotknout. Kůže na rukou ho sice už po chvíli přestala pálit, stále ji však měl lehce zarudlou a netoužil po dalším popálení.

„Ano, je to kov, vplétá se v podobě jemných drátků do provazů. Dodávají mu pevnost, takové lano dokáže udržet i několik koní v plném tahu, ale a to je hlavní," na chvíli jsem se odmlčela, „svazuje i Magii."

Mirawa zalapala po dechu, Janko jen nechápavě vzhlédl a právě elfský král tento kov pojmenoval: „Drakarium, dračí dech nebo taky železo svázání."

Kývla jsem na souhlas a pokračovala ve výkladu: „Je velice těžké ho najít a každý i byť malý kus je velice cenný. Všimni se, že drátky jsou velice slabounké a celkově v tomto provazu je Drakaria co by se na nehet od palce vešlo a přesto, sám jsi, Alexi, viděl, že dokázal udržet i takového tvora jako je Kelpie."

„Úžasné," dál si provaz prohlížel.

„Nasaď si rukavice, pak ho bez obav můžeš vzít do rukou," zasmála jsem se. Alex mě okamžitě uposlechl, skryl své ruce do kůže a pak ho zvedl ze země.

„Pořád hřeje," podivil se, „ale už ho mohu udržet," konstatoval potěšeně. Vypadalo to, že ho to velice zaujalo. Prohlížel si provaz a pak se podíval na onoho tvora, jenž lidé díky tomuto provazu svázali. Kelpie stále zůstával v bezpečné vzdálenosti v náruči vody svého jezera. Pořád se ale ještě neponořil. Zvědavě nás sledoval a stříhal ušima. Ocas mu splýval na hladině a dlouhá hříva se dotýkala vody.

„Jak jen je možné, že ho dokázali chytit?"

„Kelpie využívají podobu koní ke svému maskování, je podzim a oni vyráží na pastviny, i jim chutná křehká poslední podzimní tráva. Tento si jistě nedal pozor a v domnění, že je to jen další divoký kůň od Stříbrného jezera ho lidé chytili a jelikož je tady tradicí, že se koně chytají do ohlávek a las kavanových provazů z drakariem, nevědomky ulovili mnohem více než černého hřebce," vysvětlila jsem a zadívala se na Kelpie. „Měl štěstí, že se ubránil, mohl také skončit ve stájích Pošlapatele."

„To snad ne," zhrozila se Mirawa.

„Ale ano, Pošlapatel by jistě brzy přišel, za jaké zvíře to handlíři zaplatil."

„Tak to měl Kelpie štěstí, že jsme tam zrovna byli," prohlásil hrdě Alex, pak se rychle opravil: „Tedy, že jsi tam ty byla."

Usmála jsem se. „To jistě ano, i tohle je moje práce. Nebráním jen lidi před Magií, ale i Magické tvory před lidmi."

„Kdy jsi poznala, že je to Kelpie?" zeptala se Mirawa.

„Stačil mi jeden pohled do jeho modrých očí, takové oči nemá žádný kůň, ani kdyby pil vodu z jezera plného Magie. Kelpie jsou jedním z důvodů, že je voda v jezeře Magická."

„Ono jich je víc?" vykřikla Mirawa.

„Rozhodně, tenhle je příliš mladý, na to, aby byl u jezera sám."

„A to všechno jsi zjistila během tak krátké chvíle?" prohlásil uznale Alex.

„Měli bychom jet dál," přerušil naši debatu Janko, „teda nerad vás ruším, ale naše poslání je poněkud jiné."

„Tohle je moje práce," trvala jsem na svém.

„Každý děláme to, co umíme," pronesl Leonas. Převzal od Alexe provazovou ohlávku, „jakou bolest si musel vytrpět," elfská tvář se zkřivila v grimase plné pochopení, Leonas dokázal soucítit s Magickým tvorem, „musí být strašné, když je Magie svázaná jen kvůli kusu kovu."

„Takový malý kousek by nedokázal zadržet ani mou Magii," odporovala jsem. I na svázání mého Magického umění by bylo zapotřebí více než jen vylepšený kus kavanového provazu, co by však dokázalo udržet elfa?

„Já vím, naštěstí je Drakarium opravdu vzácné," vrátil ohlávku Alexovi.

„A co s tím?" podivil se mladík.

„Třeba se ještě bude hodit," navrhla jsem. Alex jen pokrčil rameny, ještě chvíli zkoumal lesknoucí se vlákna namodralého kovu, pak ohlávku schoval do sedlové brašny a nasedl na svého vraníka.

„Kdepak je asi Hrách? Co se s ním stalo?" pronesl ještě potichu, když pobízel svého nového koně kupředu, před očima měl stále Kelpie. Modré znaky už z jeho tmavé srsti zmizely, stále si ale zachovával svoji velkolepou velikost. Sluníčko právě vycházelo. První paprsky dne se rozeběhly po hladině a ozářili Magického tvora.

Vydali jsme se na cestu dál. Kelpie nás vyprovázel pohledem, teprve až když jsme byli daleko od jezera, že se tvor stojící ve vodě zdál jen jako malý bod na obrovské hladině jezera, se Kelpie vzepjal, hlasitě zaržál, tak hlasitě, že se zvuk nesl až k nám, a zmizel pod vodou.

„Tak to bychom měli," spokojeně jsem se usmála a narovnala v sedle. Mířili jsme zase dál. Na horizontu se ve slunečním světle lesklo Sídlo. Nad jeho střechou stále visela těžká mračna, ale slunce od východu zahnalo šedivou clonu, která halila jeho stěny. Na pár okamžiků se zdálo, že je Sídlo takové, jako bývalo dřív. Ještě než sluníčko překročilo ten správný úhel a kdysi elfská stavba se ponořila do své šedi.

Pokud všechno půjde jak má, bude za týden touto dobou všechno rozhodnuto. Ten okamžik se blížil rychleji než jsem počítala. Netušila jsem, zda jsem připravená tomu všemu čelit.

„Za týden začínají Podzimní slavnosti," ozval se vedle mne Leonas, zbrzdila jsem Věrného, aby koně vyrovnali svůj krok a mi mohli jet pohodlně bok po boku.

„Já vím, ve Správním městě bude veselo několik dní, lidé se budou na oko smát a děkovat svému Králi za všechny jeho dary, které on stejně prachsprostě ukradl svým poddaným. Všechno, co lidem dá, si zas vezme zpět na zvýšených daních a přespříliš vysokých desátkách."

„Ale těch pár dní bude naše šance," shrnul všechno Leonas. To jsem věděla i já.