Invisible [Luke Hemmings texting CZ]

Epilog

„To snad nemyslíš vážně!" Zasekla jsem se, překvapená tím, co jsem viděla. Vlastně by moje reakce měla být úplně jiná, jen přes moje prvotní šokování to jinak nešlo.

„Já se snažil ti to říct..." Koukal na mě smutně a přesně bylo vidět, že mě pozorně sleduje, aby snad mohl předvídat mé další kroky.

„Minutu předtím, než jsme se měli setkat?!" Rozhodila jsem naštvaně rukama.

„Promiň..." Zašeptal potichu.

„Říkal si, že se nikdy neomluvíš..." řekla jsem ještě tišeji než on... Tohle byl první moment, kdy jsem si uvědomila, že jsem se vlastně bavila s někým jiným a ne s Lukem.

„Je hodně věcí, které se budou muset změnit, nemyslíš?" Řekl s poloúsměvem, dodávajíc odvahu nejen sám sobě, ale i mě.

„Jo... Třeba náš vztah." Zvedla jsme pohled od země do jeho očí, ve kterých se začala zračit bolest.

„Vysvětlíš to, prosím?" Zeptal se.

„Nemyslím si, že cokoliv, co jsme měli, můžeme mít i nadále. Protože si celou dobu lhal. Nesnáším lidi, ale ještě víc lháře." Řekla jsem odhodlaně, bez jakéhokoliv zaváhání, ačkoliv něco ve mně se doslova drolilo na malé kousky, cítila jsem, jak se rozpadá něco, co jsem si za ty tři měsíce vybudovala. Couvala jsem, abych mohla zavřít dveře a pak klesnout k zemi a rozdýchávat to všechno.

„Počkej," slyšela jsem jeho tichý hlas, když jsem se akorát chytila dveří, abych mu je zabouchla před obličejem. „Nechci o tebe přijít. Nech mě to všechno vysvětlit, nech mě ti ukázat, že tě mám rád a že jsem ti to nevykládal jen, protože jsem se nudil. Záleží mi na tobě, záleží mi na tom, aby to mezi náma bylo v pořádku. Ale pokud mi nedáš šanci ti to dokázat, neuvěříš mi. Máme rezervovaný stůl v restauraci, pojď se mnou, uvidíš, že jsem ještě lepší než Pan Invisible." V jeho očích byla vidět jasná prosba.

„Fajn," povzdechla jsem si. Přeci jen je to Luke a já vždycky měla slabost pro jeho modré oči a ďolíčky a všechno to, co se týkalo jeho. Divím se, že jsem mu neskočila do náruče, hned co jsem ho tu viděla, bez ohledu na to, že mě celý tři měsíce tahal za nos.

Jeli jsme mlčky, jen za Lukovo pobrukování, které by mi možná mělo lézt na nervy, ale nelezlo. Užívala jsme si to a sama sebe jsem nesnášela za to, že vím, že mu to všechno odpustím a až budu mít první možnost, donutím ho, aby mi zazpíval. I přes to, že seděl vedle mě, že jsem měla chuť začít křičet a prosit o fotku, snažila jsme se zůstat ticho a zachovat neutrální výraz na tváři, který neprozrazuje vůbec nic. Sice už věděl o tom, jak moc mám Luka ráda, jak moc miluju jeho hlas a ďolíčky a taky že si ho jednou vezmu... Ale pochybovala jsem o tom, že mi to začne předhazovat.

Všechno, co jsme dělali, bylo v tichosti. Ať už blbý vystupování z auta, nebo objednání jídla. Respektive ticho panovalo mezi námi, jako by to byl kus balvanu, který je nemožná odvalit. Snažila jsem se na něj moc nedívat, protože kdybych to udělala, asi bych to rozdýchávala dlouho. A nemohla jsem mu podlehnout před tím, než mi řekne, proč to všechno.

„Sluší ti to," promluvil po dost dlouhý době, jen chvíli před tím, než nám přinesli jídlo.

„Děkuju," usmála jsem se nesměle a zvedla pohled na něj. Zíral na mě, jeho velkýma modrýma očima a s úsměvem,čímž ukazoval jeho ďolíčky, který jsem měla chuť olíznout – bez nadsázky.

„Vysvětlím ti to," s nadějí v očích se na mě podíval.

„Přesně pro to tu teď sedím," pokrčila jsem rameny.

„Nechtěl jsem ti ublížit. Mám tě strašně moc rád... Jen jsem si chtěl s někým psát a netušil jsem, že si někoho tak oblíbím. Ani nevím, jak jsem narazil na tebe, možná, že se mi tvůj tweet zdál prostě smutný, tak jsem ti napsal a snažil se vytáhnout z tebe něco zajímavého. Z počátku to možná byla jen hra, ale neumíš si představit, jak moc si ke mně přirostla. Viděl jsem na tvém profilu, že nás máš ráda, ale nebyl jsem rozhodnutý tě někdy vidět, netušil jsem, jak se to semele. A teď tu sedíme, vidíš? Ironie osudu. Plácám pátý přes devátý, proboha. Měl bych přestat," díval se rozpačitě.

„Měl bys," zasmála jsem se. „Vlastně jsem ti to odpustila už předtím. Teda naštvalo mě to, spíš zamrzelo, že si mi to tajil. Ale nedokážu odolat tvému super obličeji, opovaž se tohle někdy použít proti mně. Sice mi to budeš muset vynahrazovat, ale zas tak horký to není." Dívala jsem se mu do očí po celou dobu a doslova jsem se v nich ztrácela. A když se na jeho tváři objevil obrovský úsměv, sotva jsem popadala dech.

***

„Víš co je dneska za den?" Zašeptal do noci, která se rozprostírala kolem nás.

„Hm?" odpověděla jsem tiše a unaveně, oči už se mi doslova klížili, bylo po půlnoci a celé mé tělo toužilo po spánku.

„Je to rok, co se paní Bublina a pan Neviditelný setkali na internetu. Pamatuješ si ještě na ně?"

„Jak bych mohla zapomenout," zasmála jsem se potichu. „Byli jsme taaak trapný."

„Pořád jsme trapný. Jen trapný spolu."

„Jsi moc romantickej," ušklíbla jsem se.

„Kdysi se ti to líbilo," namítl.

„Lidi se mění," řekla jsem pomezi zívnutí.

„A že u nás se toho změnilo hodně, co?" Zasmál se, když mi vlasy, které mi padali přes obličej, dal za ucho. „Teď už spi, jen jsem ti to chtěl říct," jeho rty se přiblížili k mému čelu, na kterém zanechaly otisk, a pak se prostě položil a během minuty usnul.

A já přemýšlela, jaký mám v životě vlastně štěstí. Mám něco, po čem jsem toužila. A můžu mu olizovat ďolíčky každý den. Ne že bych s ním byla jen kvůli ďolíčkům, miluju i jeho hlas. A vlastně miluju každý jeho detail, dokonce i jeho vtipy s Chuckem se dají snést.
Bůh ví, co přinese budoucnost. Ale díky němu se v mnoha okamžicích cítím šťastně, vlastně každou vteřinu. Už se necítím jako Bigbubble, z toho jsem vyrostla, nebo mě možná změnil on a pozornost, kterou mu veřejnost věnuje. Protože právě proto, že já jsem jeho součástí, je věnována i mě a pokud je jen tohle cena za to, být s ním, dokážu tu bublinu navždy opustit.

--KONEC--