I'm Fine//Completed//

12. kapitola

,,Mohl bych tě s dovolením doprovodit domů? Navíc dnes je zase ten nudnej ples, na který jsme všichni, bohužel, pozvaní,"o nabídl se David.

Místo slušné, hlasité odpovědi, jsem odpověděla pokrčením ramen.

,,A tobě nevadí, když si o tobě budou mylset, no," promluvila jsem koktavě.

,,Že s tebou chodím?" doplnil mě.

,,Možná, že jo, ale mně to je vlastně jedno," pokračoval v konverzaci.

***

,,Lau, víš...'' začal.

,,Něco se děje?" zeptala jsem se vyděšeně.

,,Ne, nic se neděje, ale akorát, když o tom tak přemýšlím, tak ty jsi vlastně moje jediná práva kamarádka," nevím, co se dělo, ale připadala jsem si jako velký rozžhavený sportovec, dobíhající minimálně patnácti kilometrový závod při vysokých teplotách.

,,Ale vždyť,'' nedokončím větu a hned mi odpovídá. 

,,Jsou falešní. Jde jim jen o to, že ví, že mám bohatý rodiče. Proto se mnou tráví veškerý čas. Lauro, chci tě líp poznat, chci, abych u tebe měl nějaké to pouto. Mám tě rád, Lau. Nevidíš to? Sakra miluji tě a ty to víš, jen nevím, jestli cítíš to samé,'' sklopil pohled ke svým teniskám pocházející od firmy Nike.

 ,,Promiň,'' omluvil se. Stála jsem tam a sledovala jeho sklopený pohled. 

,,Taky tě mám ráda," zašeptala jsem skoro neslyšně a doufala, že to neuslyší. Po zvednuti jeho pohledu od tenisek mi došlo, že to slyšel.

,,Takže ty mě,'' nedokončil vetu a já přikyvovala.

Přiblížil se k mým rtům, které následně spojil. Cítila jsem se jako v sedmém nebi. //pozn. aut. Jak já nesnášim ty romantický části... :D// Poté, co jsme se odtáhli, zašeptal slova která jsem mu oplatila.

''Miluju tě.''

---

Z pohledu Mel

Už je to pár týdnů, co mi nenapsala Laura. Mám o ní strach. Třeba na mě úplně zapomněla. Začala si žít nový život s novými přáteli. Já byla jen zbytečnost jejího života. Vždy slibovala do té doby, než jedna z nás nezemře a teď? Teď mě opustila beztak s nějakým klukem. 

,,Mel? Jsi v pořádku?" zeptala se mě znechuceně Sophie. Za tu dobu, co je Lau pryč spolu vycházíme o moc líp, ale ne tak jako s Lau. 

,,Jo, jen jsem nad něčím přemýšela," odpověděla jsem jí v klidu.

,,Aha, no tak, jsou tu lidi a jdou si vybírat, tak dělej, co jsem ti řekla," usmála se a zavřela dveře od mého pokoje, pokud se tomu tak dá říkat. Béžově vymalovaná místnost s menším oknem, z poloviny rozpadlou postelí a stejně rozpadlým stolem. Povzdechla jsem si a šla jsi si stoupnout, jak už bylo zvykem do řady. Stála tam postarší paní v červeném obleku. Mile se na mě pousmála a ukázala mi, ať jdu směrem k ní. Znamenalo to jediné. Nemusím tu trčet.

Dlouho nevyšla kapitola a mám k tomu taky důvod :/ ŠKOLA a mimoškolní aktivity, takže nějak takto Pondělí-škola→volejbal→doma jsem v půl šesté-Úterý→škola do tří hodin→doma jsem obvykle v půl čtvrté-Středa-škola→opět volejbal jako v pondělí-Čtvrtek-škola do tří→jako úterý-Pátek→škola do jedné s tím, že mám mladší sestru, tak chodím k babičce, která nemá internet nebo nás vyzvedává mamka, když není v práci. Byla bych ráda, kdyby jste to pochopili, napsali nějaký hezký komentář nebo ohvězdičkovali.