Život emařky

Já a... vlkodlak?

,,Viki, máme podezření, že se z tebe stává..."

,,Pšššt! Tady ne, Rocky..." zarazí ho Marcus.

,,Pojď, Viki, vezmeme tebe a Sally někam, kde vám to můžeme v klidu vystvětlit..." řekne a chytí mě za levou ruku, Rocky mě vezme za pravou a do druhé vezme můj batoh.

Otočím se na Sally, ta jde s nejistým úsměvem ruku v ruce s Mikkem, který jí taktéž nese batoh.

Trochu se uklidním, ale třas a šok z předešlé chvíle mě neopouštěl ani teď. Rocky na mě upře své žhavé, ohnivé oči a starostlivě se usměje.

,,To bude v pořádku, neboj se. Jsem tu s tebou a já tě neopustím. Nikdy tě nenechám samotnou." pustí mou ruku a pohladí mě po tváři.

,,Slibuješ?" kníknu jako vystrašené štěně, připadám si slabá, což se mi nelíbí.

,,Slibuju." vezme mě kolem ramen. Dorazíme k autu, černé Audi A8 long, ušklíbnu se.

Mám lepší, jenže doma v garáži... zavrtím se, když Marcus pustí mou ruku a odemkne auto. Jde si sednout na místo řidiče, jako spolujezdec se posadí Lukas.

Rocky mě odvede dozadu, otevře mi dveře a počká, až nastoupím. Ke mně si sedla Sally. Rocky s Mikkem hodily naše batohy do kufru a šli si sednout k nám.

Rocky vedle mě a Mikko k Sal. Bylo fajn, že je to tu prostorné, jelikož malá stísněná místa nemám ráda. Rocky mě vezme za ruku, když uvidí, jak nejistá jsem.

,,V pořádku?" optá se. Zavrtím hlavou.

,,Nevím, co se se mnou děje, ale to, co se děje není dobrý, takže v pořádku ani náhodou nejsem..." zašeptám frustrovaně, takováhle změna se mi nelíbí. Nechci se změnit, vyhovuje mi to tak, jak to bylo ještě nedávno.

Nevědomky stisknu Rockyho ruku, potřebuju podporu. A to jejich, hlavně jeho, nevím proč, prostě to tak je.

Rocky se usměje a také mi stiskne ruku. Najednou zase ztuhnu a nemůžu ovládat své tělo. Alespoň, že jsem v autě, tady snad nic tak hrozně nebezpečného nehrozí. Zvláště, když sedím mezi lidmi a ne přímo u dveří.

Zírám před sebe a něco nesrozumitelně brblám. Nemůžu toho nechat, nejde to. Ani slovo si nerozumím, nechápu, co to žvaním.

Je to jako nějaká mantra ve starořečtině, kombinovaná s latinou. Zavřu oči, to jediné teď můžu. Svraštím tělo, něco se děje.

,,Viki? Viki, co se děje?" ptá se mě Sal. Vtom prudce otevřu oči a už normálním jazykem řeknu.

,,Je tady! Blíží se a už je skoro tady! Ještě nejsem připravená, nemůžu se s ním rovnat! Nemám na to!" vytřeštěně koukám do prázdna. Znovu ten hlas.

,,Viki! Musíš mu utéct! Jen ti lže! Utíkej! ON je to pravé nebezpečí! Běž! Rychle! Na co čekáš? Utíkej jako o závod! Jde ti o život!!!"

,,NE!!" vykřiknu a chytím se oběma rukama za hlavu.

,,Už ne! Nech mě být! Vypadni z mý hlavy!!" křičím zoufale. Rocky se Sally se mě snaží uklidnit. Nakonec to vzdám a rozbrečím se, Rocky si mě stáhne do objetí.

,,Už ne... už nemůžu... nemůžu..." špitnu a rozvzlykám se ještě víc, po nějaké chvíli usnu.

***

,,Hej, Šípková Růženko! Vzbuď se!" uslyším hlas, je mi povědomý. Otevřu oči a zjistím, že jsem spala Rockymu na hrudi. Zrudnu, on se jen usměje a pohladí mě po tváři.

,,Jakpak ses vyspala?" zeptá se rošťácky.

,,Dobře, jak dlouho jsem spala?" zeptám se.

,,Asi tři a půl hodiny." mávne rukou do vzduchu. Zívnu a znovu si na něj položím hlavu, je tak pohodlný a hřeje.

,,E-e-e, i když by se mi to líbilo, tak žádný spaní už nebude. Musíme s tebou probrat tvou... změnu osobnosti." řekne a já se posadím.

,,Změnu osobnosti?" zopakuju po něm. Kývne a vyleze z auta, pak pomůže mně. Přede mnou se rozprostírá nádherná krajina mýtiny v lese.

,,Páni... Kde to jsme?" zeptám se.

,,To se brzy dozvíš, já nejsem oprávněn ti to říkat." smutně se usměje. Kývnu, nemělo by smysl to z něj páčit. Dloubnu ho loktem do žeber.

,,Pojď." táhnu ho za ruku k ostatní, kteří sedí uprostřed mýtiny na nějakých kládách a o něčem mluví. Počkat, Sally, co se jí stalo? Nebrečí ale... nemá k tomu daleko.

,,Sally!!" křiknu a běžím k ní. Skoro jsem zapomněla na Rockyho, který vlaje za mnou. Sal se na mě podívá a doopravdy se rozbrečí.

Nevím, jestli štěstím nebo smutkem. Ostatně ani jedno se mi nelíbí, nemám ráda, když Sally brečí. Ona totiž nikdy nebrečí.

,,Sal.." špitnu, pustím Rockyho ruku a jdu si k ní kleknout. Ona se mi ale nepodívá do obličeje. Otočím se na Marcuse.

,,Co se stalo?" on se na mě podívá pohledem, který jasně říká, že tohle mi změní celý život. Zarazím se a kecnu si na zem do trávy před Sally.

,,Viki, tvé náladové pochody jsou nepřirozené, až zbrklé. Chováš se, jako kdyby tě někdo ovládal a lepší se ti kondička. Také jsi velmi, velmi náladová a hlavně vzteklá. Tvá změněná morálka je nebezpečná. Věřím ale, že se dokážeš rychle naučit kontrole a sebeovládání. Budeme zatím s tebou, ale až se naučíš vše potřebné, bude nutné tě opustit. Pokud... se nestane něco, co by to změnilo, stručně řečeno." začne blábolit.

Tak k věci Marcusi... zavrčím v duchu.
,,Viki... jsi vlkodlak, stejně jako my. Dříve než se zeptáš tak ne, nedělám si srandu a ne, nejsem blázen. Dokazuje to i tvé tetování, což ale veskutečnosti je naše druhové znamení, nebo chceš-li značka. Podle toho poznáš, kdo je kdo. Ne, nejde to nijak změnit ani zvrátit. Pro objasnění, budeš lépe slyšet a vidět, dokonce i v noci. Také budeš horkokrevnější než dřív, ale to se dá naučit ovládat. Nebudeš mít v oblibě zeleninu a také přijdeš o ženský měsíční cyklus, to ti však nebere možnost mít dítě, toho se neboj. Také se budeš muset připravit na setkání s lidmi téhož druhu a to zvláště při úplné luně. I mimo úplněk budeš mít chuť výt, to se ale také dá naučit a potlačit. Při úplňcích se ti bude stávat, že budeš mít okna ve vzpomínkách, ale to máme všichni, takže neměj strach. Nějaké otázky?" vychrlí ze sebe. Vyjeveně na něj třeštím oči.

,,Já a... vlkodlak?" vysoukám ze sebe.

,,Jak? Jak se to stalo??" vyjeknu.

,,To nikdo neví, nepokousalo tě něco?" ozve se Lukas. Zavrtím hlavou.

,,Potom ses tak musela narodit..." znovu zavrtím hlavou.

,,To je nemožná pitomost.."