Father's Enemy My Lover {sequel to Father's Enemy} (CZ translation)

Kapitola první

Johann se natáhl a jemně Catalinou zatřásl.

„Ještě pět minut," zamručela.

„Catalino, už jsme tady," zasmál se.

„Cože?" Byla schoulená na sedadle spolujezdce jeho auta, spala, ale teď se rychle probrala. „Ježíši!"

„Cože?"

„Ježíši? To je jen takový výraz," řekla, a přitom se snažila protáhnout.

Johann vystoupil a otevřel Caty dveře. Nabídl jí ruku a ona ji s úsměvem přijala.

„Ježíši!" řekla, když si protahovala nohy. Johann zvedl obočí nad použitím toho „výrazu".

Catalina vzhlédla. Stáli před staře vypadajícím domem. „Tohle je to bezpečné místo?"

„Ne přesně. Jsme mimo radar a nikdo by od nás neočekával, že bychom sem šli," vysvětloval Johann, zatím co vyndával tašky z auta.

„To dává smysl, ale, kde přesně jsme?"

„Tohle je vše, co zbylo z vesnice, kde jsem vyrostl."

Caty pohlédla na to místo s novým zájmem. Přemýšlela, jaké to tam mohlo být, ještě když byl dítě. ...Což bylo před sto lety? Vlastně neměla ani ponětí, jak je Johann starý.

„Dávej pozor, kam šlapeš," varoval ji Johann a chytl ji za ruku. Caty se usmála. Věděl, že se o sebe dokáže postarat sama, ale i přesto s ní zacházel jako s dámou.

Johann odněkud vytáhl klíč a odemknul dveře. Ty se se skřípotem otevřely. Nejdříve vešla Caty, Johann ji hned následoval. Rozhlédl se kolem. Tohle místo v něm vyvolávalo tolik vzpomínek. Dobré, špatné; byly jako duchové. Nejradši by je ignoroval, ale to si zakázal. Až moc dlouho utíkal přes svou bolestí. Možná, že když zase bude cítit, mohl by být zase... dobrý. Možná muž hodný Cataliny.

Otevřel zásuvku a vytáhl zápalky. „Budeme se tu muset zůstat bez elektriky."

„Myslela jsem, že ta sem byla zavedena 1940."

„Ano, to ale neznamená, že si to můžeme dovolit," odpověděl. Vzal do ruky lucernu a oprášil ji od pavučin. „Asi bychom neměli chodit do druhého patra. Není moc stabilní. Jsou tam jen ložnici, nic důležitého."

„Jak dlouho tu budeme?"

„Jsi samá otázka, má drahá," řekl a podal jí, teď už zapálenou, lucernu. „Na pravo od tebe je ložnoce. Prozatím můžeš spát tam."

„Díky," usmála se na něj, a vzala si od něj svůj batoh. Postavila se na špičky a políbila ho na tvář. Pak vešla do pokoje, který jí Johann ukázal.

Johann se dotkl místa, kam ho políbila. Možná to zní jako klišé, ale tohle nečekal. Dávalo mu to hřejivý pocit. Brzy si uvědomil, že ten hřejivý pocit ho lechtá na rameni. Sundal si triko, odhalujíc tak rudou kůži. Téměř rudou. Kůže na jeho rameni se pomalu měnila zpět na normální narvu.

„To nedává smysl," zamumlal pro sebe. Jak se mohly buňky měnit zpět? Měly obranný mechanismus. Ale to sérum, které na sebe použil, bylo závadné. A taky jeho kůže se měnila jen když dal průchod „dobrým" pocitům. Potřeboval se na to podívat.

Johann vešel do kuchyně, otevřel jednu z pavučinami pokrytých skříněk a vyndal z ní mikroskop.

Nemůžu uvěřit, že jsem si zvykl na tuhle starou technologii, myslel si sám pro sebe. Vytáhl nůž a vzal vzorek své červené a normální kůže. Možná potrvá chvíli, než izoluje mutaci, ale nakonec to najde.

*************************

„Vzal jsem vzorek krve, co jsme našli na kusu toho stroje," oznámil doktor Banner Nickovi.

„A?"

„Ta krev byla zmutovaná. Nejsme si jistí čí ta krev je, ale mění se."

„Toho muže nebo té ženy?"

„Patří muži. Nenašli jsme krev, tkáň ani vlasy té ženy."

„Děkuji vám, doktore Bannere. Vy a Stark se dál pokoušejte najít majitele té krve," přikázal Nick.

„Budeme na tom pracovat."