Černá Orchidej (Black Orchid)

6. Překvapení

Už je to několik dní, kdy o mně vážně nikdo nevěděl, bylo to všechno tak složité a zamotané, že už jsem ani nedoufala, že budu někdy šťastná. Nikdy jsem, ale nevěřila, že se dostanu na stránku, která mi doslova změní život. Každý den mi chodily rudé růže s černou stuhou nebo nějací ti plyšáci a bonboniéry. Proboha proč já?! To už mi nikdo neřekne, ale začalo mi to hrozně vadit.

Černá Orchidej je ONLINE

Černá Orchidej: Mohl byste mě prosím přestat obtěžovat svými dárky? Je to nevhodné a nemístné a nemám to, kam dávat, omlouvám se za nevychovanost, ale tohle přechází všechny meze!!!

Tajemný Pán: Taky vás zdravím, slečno. Omlouvám se, ale chtěl jsem vám udělat jen radost a poznat subinku vašeho charakteru, věřte mi, nejsem někdo, kdo by vám chtěl ublížit.

Černá Orchidej: Tyhle kecy mě vážně nezajímají, Drahý Pane, jen chci, abyste mě konečně přestal obtěžovat. Nestojím o váš soucit a dalších miliardu věcí, nelezu vám do hlavy, ale tak nějak mi je to vážně vše jedno.

Tajemný Pán: Vážně se omlouvám, ale pokud by to šlo, chtěl bych se s vámi sejít.

Černá Orchidej: Ne nešlo, mějte se!!

Černá Orchidej je OFFLINE

Tak to bychom měli, věřte mi, nebyla jsem zrovna nejmilejší, ale co mám dělat?! Nikdo nic nechápe, moje kamarádka je stále v tahu a já umírám nudou. Bože. Proč? Po pár hodinách úprav jsem se v rudých šatech a černých jehlách vydala do onoho baru, kde mě viděl Tajemný Pán, tak nějak mi to bylo fuk, byl to fajn klub. Sedla jsem si na bar a popíjela svojí whiskey. Tmavě nalíčené oči si prohlížely interiér plný lidí a rty rudé barvy se zlehka otíraly o mou skleničku.

Rty jsem si skousla a prohlížela si muže, který seděl kousek ode mě. Měl na sobě košili a černé kalhoty, oči měl ledově modré a vlasy černé. Široce jsem se na něj usmála a kousla se do rtu, hlavu jsem naklonila na stranu. Úsměv mi samozřejmě opětoval. Po pár minutách zírání na něj jsem se otočila zpět k baru, muž odešel a já se vrátila zpět k utápění svých pocitů v alkoholu. Poté jsem začala cítit, že už je toho trochu moc. V jednu chvíli mi bylo dobře, ale v té další jsem se cítila hrozně provinile, zmateně a dokonce opile. Polkla jsem, když se něčí ruka dotkla mého odhaleného ramene. Otočila jsem se a zamrazilo mě, byl to ten muž, na kterého jsem se smála.

„Zdravím Black." vyšlo z jeho rtů a já zkameněla.

Omlouvám se za delší neaktivitu, ale nebylo mi z některých věcí zrovna nejlépe, onemocněla jsem takže mám víc času psát, sice je část kratší, ale doufám, že se bude líbit! Enjoy it!