Procházet cizími chodbami bylo jako navigovat minovým polem. Všude kolem se přeléval chaos třískání dvířek, hlasitý smích a kroky, které se odrážely od linolea. Pro Felixe byl ale tenhle hluk požehnáním. Splýval v něm.
První den v nové škole byl přesně takový, jak doufal: úplně bezútěšný. Nikdo mu neukázal, kde má hledat svou skříňku. Nikdo ho nevedl do třídy a třídní učitel ho při příchodu odbyl jen letmým pokynem ruky směrem k první volné lavici vzadu.
Všichni ho ignorovali.
Pro kohokoliv jiného by to byla noční můra, ale pro Felixe to byl nejlepší možný scénář. Prsty si ještě těsněji omotal kolem tkaniček své černé mikiny a přitáhl si kapuci hlouběji do obličeje, až mu z ní koukala jen špička nosu. Pod vrstvami tmavé látky zůstaly bezpečně skryté jak jasně blond vlasy jeho starý, zbrklý protest proti světu, který se s ním táhl už z minulého místa, tak drobná souhvězdí pih na tvářích, kvůli kterým se už tolikrát stal terčem.
Chvíli se zdálo, že by tenhle systém mohl fungovat. Že by se prostě mohl stát neviditelným. Popadnul popruh batohu, zrychlil krok podél zdi a naivně si přál, aby tenhle stav nevšímavosti vydržel navždy.
YOU ARE READING
My universe
FanfictionPro ostatní byl jen stínem v nadměrné mikině. Snadným terčem pro posměšky, plechovky a nenávist. Felix dělal všechno pro to, aby splynul se zdí schovával své blond vlasy, zakrýval pihy a doufal, že si ho svět přestane všímat. Jenže pod školní tribun...
