Já jsem Harry Potter!

Kapitola 1

Déšť bubnoval do oken domu v Zobí ulici číslo čtyři. Všechno v domě bylo přesně takové, jak to Vernon Dursley vyžadoval. Koberec bez jediné skvrny. Nablýskané nádobí. Dokonalý trávník za oknem. Jen jedna věc do té dokonalosti nezapadala. Malý Harry Potter.

Byly mu teprve dva roky. Nepamatoval si zelené záblesky, jeho rodiče, výkřiky té tragické události, co se stala a ani dům v Godrikově dole. Znal jen studenou komoru pod schody, starou deku a věčný hlad. Petúnie se na něj dívala, jako by byl hmyz, který se nedá vyhubit.

„Sedni si tam a ani se nehni," procedila skrz zuby. Harry poslechl. Naučil se, že ticho znamená menší šanci, že si na něj někdo vzpomene. Menší šanci výprasku a nebo dalšího trestu bez jídla. Jenže ani ticho ho nechránilo. Když Dudley rozbil svou novou hračku, Vernon bez přemýšlení obvinil Harryho.

„Ten kluk je prokletý!" zaburácel. Harry nerozuměl slovům. Rozuměl jen tónu hlasu a tenhle tón znamenal jediné. Strach. Ten pocit znal až příliš dobře. Schoulil se do kouta a pevně zavřel oči. V tu chvíli se něco změnilo. Vzduch v domě ztěžkl. Žárovky začaly poblikávat. Skleničky ve vitríně se rozechvěly. Petúnie se zastavila uprostřed kroku. Stihla jen zašeptat: „Vernone..."

Pak přišla vlna. Nebyla vidět. Nebyla slyšet. Přesto se rozlétla celým domem jako neviditelná bouře. Okna se otevřela dokořán a sklo v nich se vysypalo. Dveře se rozletěly na kusy. Talíře spadly z polic a rozbily se na milióny kousků. Vernona neviditelná síla odhodila přes celou předsíň. Petúnie vykřikla.

Harry se přitiskl ke zdi a zalezl pod největší trám v přístěnku. Netušil, že to všechno vychází z něj. Z jeho maličkého těla proudila syrová magie, jakou ještě nikdy neprobudilo dítě jeho věku. Zelené oči se na okamžik rozzářily zlatým světlem. Na čele ho náhle pálilo. Jizva ve tvaru blesku, kterou nosil celý svůj krátký život, zazářila oslnivým stříbrem.

Pak... zmizela. Kůže byla hladká. Jako by tam nikdy žádná rána nebyla. Ve stejném okamžiku vlna magie zesílila. Dům se zachvěl a střecha se začala bortit. Petúnie s malým Dudleym stihly vyběhnout z domu. Vernon takové štěstí neměl a zůstal zaklíněný pod knihovnou.

 Harryho obklopilo bílé světlo. A pak...zmizel. Ozval se dutý náraz. Malý chlapec dopadl na hromadu roztrhaných pytlů a starých novin v jedné z úzkých londýnských uliček. Byla hluboká noc. Pršelo. Harry začal tiše plakat. Neměl ponětí, kde je. Neměl ponětí, proč už kolem sebe nevidí známé zdi domu v Zobí ulici. Jen seděl mezi odpadky, promoklý a třesoucí se zimou.

O několik minut později uličkou prošla shrbená postava v dlouhém kabátě. Regulus Arcturus Black. Zastavil se.

„Co to..." Přimhouřil oči. Nejdřív si myslel, že jde o obyčejné mudlovské dítě a chtěl odejít, ale když se otočil, tak to ucítil. Ucítil něco zvláštního, něco co mu způsobilo chladivý závan v okolí krku. Znovu se otočil na dítě.

Nebyla to jen magie. Bylo to něco hlubšího. Tlak ve vzduchu, který se kolem nich mihotal. Stejný pocit, nebo možná i silnější, jaký zažil jen jednou v životě. Úplně stejný pocit měl Regulus, když stál několik metrů od lorda Voldemorta. Regulus ztuhl.

„To není možné..." Harry k němu vzhlédl uslzenýma očima. Ani se nepohnul. Jen natáhl malou ruku. V té chvíli Regulus udělal něco, co by ani on sám od sebe nečekal. Klekl si k malému chlapci. Opatrně dítě zvedl do náruče a zabalil ho do svého kabátu, rozhodnut, že se o dítě postará.

„Ať jsi kdokoliv," zamumlal, „nenechám tě tu umřít." Malý Harry se mu přitulil k hrudi. Poprvé za svůj krátký život cítil teplo. A poprvé usnul, aniž by se bál.

Regulus ještě netušil, že právě odnáší domů dítě, které jednou změní osud celého kouzelnického světa.