GOD • Avengers (Kate2)

22. Druhý den her

Jed se přes noc rozšířil z boku do pravé nohy a pravé ruky. Po tom divném blouznění, napůl sen a napůl realita, jsem už neusnula. Oba jsem vzbudila svým křikem a vyděsila je snad ještě víc než bestie v aréně. Ani jeden z nich si můj polovičatý stav nedokázal vysvětlit. Já jsem to tušila, protože jsem o tom četla. Konkrétně v jedné knize stálo „jed štíra čerpá vaše obavy, které vás nenechají spát". Vím, poetické. Takhle napsané jsem čekala něco trochu jiného než noční můry, ze kterých se nedostanete. 

Když oba znovu usnuli, odešla jsem z pokoje na balkón a koukala na hvězdy. Napadlo mě, že bych se mohla pokusit popovídat si s Heimdallem, který podle všeho vidí a slyší vše ve vesmíru, doufám, že nehledě na vrstvu ledu. Sice jsem si připadala jako vážný případ blázna, ale jedině jemu jsem se tady mohla svěřit, aniž bych  ho uvrhla do deprese. Vyprávěla jsem mu, co se dělo před naším výletem na Asgard a co se děje teď. Musela jsme ho otravovat, sám to všechno jistě viděl už dávno. 

„O minulých Vánocích jsme se se Stevem rozhodli, že prozkoumáme New York," říkala jsem zrovna Heimdallovi a s úsměvem vzpomínala na jeden krásně klidný den.

„Řekli jsme si, že skočíme do Central Parku. Byla to pěkná zima, všechno čistě bílé, i když se to dá ve středu obrovského města jen těžko očekávat. Nadýchané vločky líně padaly a studily mě na tváři. Šli jsme pomalu a smáli se úplně všemu, protože proč ne? Dělali jsme andělíčky, můj se trochu nepovedl, protože mi ho Steve rozválel," se zamlženým pohledem jsem se usmívala do tmy a tahala se nervózně za prsty. Přece jen, povídám si tu s někým, kdo mě celý život svým způsobem šmíroval. I když těžko říct, jak to u něj vlastně funguje.

„Postavili jsme sněhuláka mezi desítkami dalších, které postavily děti, takže to vypadalo jako armáda sněhové královny. Koupili jsme si horké pití, kterým jsem si úplně automaticky opařila jazyk a polila palec. Ovšem palec byl ošupinovaný, takže se nic hrozného nestalo," protáhla jsem si nohy a nořila se do vzpomínek.

„A potom jsme uviděli velké kluziště."

*

„Pokud se na tom zmrzačíme, tak nás Fury zabije," smála jsem se zbytečně hlasitě, protože mi horký alkohol stoupl do hlavy.

„Jsme přece elitní jednotka mstitelů, brusle nemůžou být problém," zašklebil se na mě a otevřel mi dvířka na led.

„Jasně, gentleman," odfrkla jsem si. Pustil mě, protože se jednoduše nechtěl rozsekat první.

„Najednou ti to vadí," zasmál se a já ho za ty poznámky švihla rukavicí do ramene.

Váhavě jsem se podívala na bílou lesklou plochu a zuby okusovala spodní ret. Bruslení vypadá tak jednoduše, ale když jsem si něco takového posledně myslela, málem jsem hlavou prorazila zeď, takže nebudu podceňovat nepřítele. Postavila jsem se jednou nohou na led, jako bych zkoušela teplotu vody a opatrně se postavila.

„Není to tak hrozný!" křikla jsem na něj, když jsem uťapkala první metr. Musela jsem vypadat jako čerstvé tele. Ruce mi samovolně poletovaly kolem hlavy, jen abych nespadla a kolena se roztřásla jako rosol. Všichni okolo mě ladně klouzali a vypadali u toho jako z nějakého romantického filmu. Dvojice se držely za ruce a mladí tatínci sbírali své ratolesti z ledu.

„Pojď sem!" popoháněla jsem ho, pořád totiž stál ve vratkých dvířkách a nedůvěřivě si měřil zmrzlou plochu. Nakonec se ale odhodlal a já si z něj v duchu dělala srandu, Kapitán Amerika se bojí jít bruslit. Nedělá mu problém skákat z padesáti metrů na beton nebo předvádět gymnastické cviky na křídle letícího vznášedla, ale stoupnout na led je prostě konečná.