GOD • Avengers (Kate2)

21. Za hranicí bílé lži

Dlouho jsme spolu koukali na západ, než jsem prolomila ticho. „Myslím, že zemřít je ta jednodušší část. Horší je přežít své blízké." Smutně jsem po něm koukla, rychle a tak nějak nechtěně, ale všiml si toho.

V jeho tváři se mihla předtucha. „Co tím chceš říct?" zhrozil se.

„Prosím tě," pípla jsem, abych ho odbyla. Chtěla jsem slézt, ale nenechal mě. Pevně chytil lem mého trika a hrubě ho nadzvedl. 

Odvrátila jsem pohled a nechala ho, aby si ránu prohlédl. Nemělo cenu něco zapírat.

Hlasitě se nadechl. Překvapilo ho to. Když mi sáhl na okraj rány, sykla jsem. Bolelo to víc, než jsem si připouštěla. 

„Bolí to moc?" zeptal se s nešťastně nakrčeným obočím a znovu si přeměřil tu nechutnou ránu.

Nadechla jsem se k další bílé lži, ale jeho přímý vědoucí pohled mi plán okamžitě zhatil. 

„Jo," postěžovala jsem si a stáhla tričko dolů.

„Nejsi na to sama," ujistil mě a jednou rukou mě opatrně objal.

„Já vím," usmála jsem se, ale asi jsem ho nepřesvědčila.

„To v té aréně... víš, že to byl jenom Lokiho trik, že? Takové věci mě nikdy ani nenapadly."

Pousmála jsem se. „O tom tvorovi jsem četla. Čerpal ze mě, z mých obav, říkali jste vlastně to, čeho jsem se nejvíc bála." Opřela jsem se o něj a sledovala první zářivé hvězdy.

„Promiň," zašeptal do ticha.

„Nemůžeš za to," pokusila jsem se mu to vymluvit. Povzbudivě jsem ho poplácala po paži, kterou mě objímal, a ucítila cosi, co mi ulpělo na prstech. Když jsem se na ruku podívala, zalapala jsem po dechu naopak já. Jsme jako v nějaké trapné telenovele. Už chybí jenom neplánované těhotenství, nevěra, podivný bohatý strýček a exotická jména. 

„Ten had tě kousl!" vyčetla jsem mu a opatrně seskočila ze zábradlí, abych na ránu mohla pořádně podívat.

„Nic to není," povzdechl si a myslel to vážně, ne tak jako já předtím. 

„Jo, jasně, měls štěstí, že ti to neprokousl až k tepně!" vyváděla jsem a táhla ho do koupelny, kde jsem mu to improvizovaně očistila a obvázala kusem prostěradla. Když byl zafačovaný víc, než bylo třeba, povzdychla jsem si. Asi se tak přebytečně starám o něj, protože nedokážu pomoct sobě. Sice jsem si taky bok obvázala čistou látkou, abych si do rány omyl nedloubala, ale stejně mě bolel každý pohyb.

„Půjdu si lehnout a budu doufat, že nás dneska nechá v klidu," broukla jsem a vstala. Původně jsem chtěla říct, že si půjdu lehnout, aby se jed nešířil tak rychle, ale asi by ho to vydivočilo. Jedinou možností bylo Lokiho odrovnat - plánovala jsem mu vstřelit uspávací jehlici přímo do středu čela. Promyslela jsem desítky dalších možností, ale když bude při vědomí, jednoduše nemáme šanci. 

„Dobře," usmál se unaveně a následoval mě k posteli, kde Zoey tvrdě spala.

Tu noc se mi zdál sen. Normálně jich tolik nemám, navíc tak živých. Otevřela jsem oči do neskutečného vedra a dusivého sucha. Cítila jsem, jak se mi vypařují tekutiny z očí. Posadila jsem se, abych s překvapením zjistila, že jsem na té stejné poušti a v totožné oáze jako v nedávném snu. Tentokrát jsem ovšem nešplhala po duně ze zlata, nýbrž jsem se válela hned vedle jezírka. Nikdo tu nebyl a já tak slyšela jenom jak šustí palmy. 

„Haló?" zvolala jsem, ale odpovědí mi bylo ticho. Nějak jsem ale tušila, že zde nejsem sama. 

„Kolik lidí jste k dnešnímu dni zabila?" ozval se hluboký hlas zpoza jedné palmy. 

„Fury?" ujišťovala jsem se zmateně. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by se mi zrovna o něm mohlo zdát. 

„Zabila jsi nevinné," ozval se Steve. Prudce jsem se k němu otočila. Seděl tam v písku a přebíral zlatá zrna pod sebou. 

„Zabila jsi dokonce i svoji matku," zasyčela žena. Moc dobře jsem ten hlas znala. Byla to...

„Matko?!" vyjekla jsem, když mě hrubě popadla za loket. Snažila jsem se ji odstrčit, ale moje ruka jako by nebyla hmotná, projížděla skrze tu matčinu. Zkusila jsem se jí vytrhnout, ale držela mě pevně.

„Jsi vrah!" vykřikl Clinton z lesíka a ukázal na mě prstem. 

Zpoza stromů se začali trousit další a další známí. Všichni křičeli jedno slovo. „Vrah! Vrah! Vrah!" mávali pěstmi ve vzduchu a pomalu se ke mně přibližovali. A najednou byly jejich oči zářivě modré.

„Já nejsem vrah," hlesla jsem nepřesvědčivě a jako krab od nich urychleně couvala. Byli tak blízko a já věděla, že jakmile je nechám přijít až ke mně, zabijí mě. Chtěli mi vydrápat oči a vyškubat vlasy, zlámat kosti, utopit mě. Jakmile jsem si to uvědomila, můj pohyb se zastavil. Nikdo mi v něm nebránil, ale nohy i ruce se odmítaly pohnout. Skočili po mně a já se nezmohla na víc než na jekot. 

„Kate! Kate!" Mé tělo se zatřepalo. Někdo s ním třásl a já věděla, že je to Steve, ale sen mě nechtěl opustit. Cítila jsem reálnou bolest každého kopance a úderu. Bylo jich na mě tolik, že mi zakryli výhled na nebe. 

„Kate, vzbuď se!" křikl na mě někdo z reálného světa. Zajímavé bylo, že jsem mezi nimi poznala rozdíl, to si přece snící člověk neuvědomuje, ne? Byla jsem polapena do stavu mezi sněním a bděním. 

„Nemůžu!" pokusila jsem se říct svým spoluvězňům, ale stále jsem mluvila na agresivní dav.

„Otevři oči!" uslyšela jsem Steva těsně vedle mého obličeje. Ovšem, otevřít oči jsem nemohla. Prostě to nešlo, když už jsem je otevřené měla.

„Kopou do mě," fňukla jsem a dál sebou zmítala. Opravdu jsem si přála, aby už noční můra skončila, aby mě už vědomí pustilo do naleštěného pokoje asgardského paláce. Zavřela jsem oči, nemohla jsem se dívat na tváře mých milovaných, jak se kroutí vztekem a úsilím, které do násilí vkládali. A pak jsem ucítila hebké prostěradlo. 

Otevřela jsem oči do neprostupné tmy a tísnivého ticha. Sen skončil. Natáhla jsem ruku nad sebe a nahmatala Steva, slyšela jsem ho dýchat tak divoce, jako by zrovna běžel. 

„Je to pryč," hlesla jsem.