ELANDIE

6.

            Sedlo už alespoň dva roky nikdo nepoužíval. Kůže byla popraskaná a dlouho nepromazávaná a mnoho řemínků přetržených. Trvalo dlouho, než byly všechny opraveny a sedlo bylo opět přivedeno do stavu vhodného k použití. Přesto, když jej svému koni pod břichem utahoval, měl Ketaryn obavy, jak dlouho vydrží.

Koně v Neveře neměli jména, ale Ketaryn se nemohl spokojit s tím, že bude nyní celé dny trávit s bezejmenným zvířetem, proto se rozhodl hnědáka pojmenovat sám. Říkal mu Eben, podle jeho tmavé srsti.

Severští koně byli podsadití, menšího vzrůstu, spíš poníci, než velcí koně, a celý rok jejich těla pokrývala huňatá zimní srst. Měli krátké silné nohy, jistá kopyta a velkou hlavu s oblýma ušima. Byla to dobrá, ochotná a trpělivá zvířata, schopná a připravená snášet zimu, nepohodlí, nerovný terén a nedostatek potravy tak dlouho, jak jen to bude možné.

Ketaryn poplácal Ebena po svalnatém krku a černá hustá hříva mu zajela mezi prsty. Koník pokýval hlavou, tiše zafrkal a z nozder vyfoukl pár obláčků sotva viditelné páry.

,,Budeš mi chybět." Obrátil se k Marianě a položil jí ruce na ramena. Jen sklopila oči a on si všiml, že se v nich zaleskly slzy jako dva malé průhledné korálky z čirého skla.

,,Budeš žít, viď?"

Přikývl. Nic jiného mu ani nezbývalo. Věděl, že kdyby jen na chvíli zaváhal, zle by to jeho ženě ublížilo. Téměř zoufale potřebovala po svém boku někoho, kdo by jí byl oporou, kdo by jí ukazoval, že naděje ještě úplně nezašla za obzor, kdo by jí dodával odvahu předstíráním štěstí, nadšení a jistoty. Ketaryn se o to všechno snažil, ale ne vždy to bylo jednoduché. Sám kolikrát ztrácel hlavu, ovšem snažil se, jak jen mohl, aby to před Marianou nedával najevo. Byla až moc křehká, než aby dokázala snést i jeho deprese a obavy.

Pevně ji k sobě přitiskl. ,,Brzy se vrátím." Zašeptal a něžně se přitom otřel rty o její ucho. ,,A až přijedu, oba se budeme těšit ze zdraví našeho právě narozeného silného syna." Ví, že jí lžu, nebo mi skutečně tak slepě věří?

Nechtěl od ní pryč. Už víc než deset let od sebe nebyli po žádný delší čas odloučeni. Když bylo Marianě osm let, přestěhovala se od svých rodičů ke Ketarynovým. Bylo to tak ve Stinných horách zvykem. Ještě než děti dosáhly desátého roku věku, uzavřeli mezi sebou jejich otcové a matky Dohodu. Dívky od té doby vyrůstaly v domě svého budoucího manžela a jejich rodičů. Mariana pocházela z vesnice o něco větší než Nevera, nedaleko Jílce. První dva roky života u Ketaryna byla nešťastná, ale pak si zvykla.

Když se poprvé viděli, bylo mu deset. Už odmala myslel na ten den, kdy se setká se svou nastávající nevěstou. Těšil se a měl strach, obojí zároveň. Nevěděl, jak se má zachovat, když pak na prahu jejich domu stála hubená vystrašená holčička s vlasy tak světlými, jak jen vlasy světlé mohou být, s vykulenýma očima, popraskanými rty a umouněnýma tvářema mokrýma od slz.

Stáli tam celí v rozpacích, ona vystrašená, on překvapený, oba věděli, co je společně čeká, ale ani jeden z nich nevěděl, jak se v tu chvíli zachovat.

Marianini rodiče jezdili holčičku čas od času navštěvovat, ovšem pouze tehdy, když to podmínky dovolovaly. Často svou dceru půl roku neviděli, protože sníh jim to nedovolil.

Pak zemřeli. Dva roky po nich Ketarynova matka a před rokem otec. Sotva se dožil jejich svatby a radostného dne, kdy Mariana poprvé pocítila, že ve svém lůně nosí dítě, se už nedočkal.

Čím víc času spolu trávili a čím déle se znali, tím víc si Ketaryn uvědomoval, že každým dnem se pro něj Mariana stává důležitější a důležitější součástí života. Nyní už byl přesvědčen o tom, že je pro něj vším. Doufal, že i on pro ní.