ELANDIE

4.

Slunce se nikdy neptá a schová se za obzor, ať chcete nebo ne. Ten večer totiž Wilhem ani trochu nechtěl. Věděl, že ho čeká jen další bezesná noc.

Poslední dobou se mu špatně spalo. Noc co noc nemohl zamhouřit oka, přestože byl velmi unavený, a když už se mu podařilo upadnout do mělkých vod nepříliš tvrdého spánku, často se budil a provázelo ho mnoho nočních můr.

Poslední dobou se mu čím dál tím častěji zdávalo o rodičích. Nepamatoval si je. Zemřeli, když byl ještě nemluvnětem, takže ani nevěděl, jak vypadali, ale rád si je vymýšlel a představoval. Jako malý kluk za zavřenými víčky vždy viděl matku, ženu s dlouhými, kaštanově hnědými vlasy spletenými do copů, jejíž krása se nenápadně schovávala za pavučinami vrásek, a otce, muže s pronikavýma, tmavýma očima a s přívětivým úsměvem na rtech.

I teď se mu o rodičích často zdávalo, ale ve svých nynějších snech je vídával jinak. neusmívali se na něj a jejich oči nezářily štěstím. Nezářily vůbec. Vlastně vůbec nebyly otevřené. Wilhem ve svých nočních můrách každou noc viděl matku s otcem ležet na zemi mrtvé. Otci z tváře zmizel jeho úsměv a ve vlasech měl zaschlé bláto, matčiny vrásky se ještě prohloubily a vlasy se jí, nepravidelně rozházené kolem hlavy na mechovém polštáři, zacuchaly. Pleť obou rodičů natolik zbledla, že získala až mrtvolně šedý odstín. Náhle to nebyli ti milí sympatičtí lidé, které dřív ve svých představách viděl sklánět se nad svou vlastní kolébkou. Byly to chladné mrtvoly, kterým krev zamrzla v žilách a kterým srdce přestalo bít. A navíc, na jejich tělech byly navršeny hromady těch příšerných různobarevných růží, jichž bylo Rosaské údolí vždy plné a jejichž trny byla jejich těla skrz naskrz probodána.

Wilhemovi se o nich zdálo tak často, že ho ten hrůzostrašný obraz někdy provázel i ve dne. Byl tak děsivý a tak skutečný, že se chudák mladík někdy dokonce bál, aby se před jeho očima mrtvoly neobjevily za každým ohybem cesty.

Po smrti rodičů Wilhema vychovávali teta a strýc, kterým se v té době také narodil syn. Mathias a Wilhem vyrůstali společně až do Mathiasových pěti a Wilhemových čtyř let. Pak starší z chlapců zemřel na horečku.

Trvalo další rok, než se Wilhemově tetě Beate narodilo další dítě, tentokrát dcera Saskie, a po ní přišly ještě další tři: Arlen, Hanno a Zoja. Wilhem byl nejstarším z nich a proto společně se svým strýcem tvrdě pracoval a živil tak rodinu. Přestože strýci, tetě, ani jejich dětem nikdy neskřivil jediného vlásku na hlavě a vždy dělal vše pro jejich dobro a štěstí, neustále ho provázel pocit, že přes všechnu svou předstíranou vstřícnost a ochotu ho jeho druzí rodiče nemají nijak v lásce. Věděl proč. Strýc Hotz si vždy přál syna. Nejstaršího syna, kterého by mohl vše učit, přísně a spravedlivě ho vychovávat, dávat ho za příklad ostatním dětem a ve stáří mu pak s klidným srdcem a otcovskou pýchou svěřit rodinné živobytí. Ten vysněný syn jénem Mathias se mu narodil. To, že musel vychovávat ještě dalšího chlapce, sice trochu mařilo jeho plány, ale nečinilo je to nemožnými. O to se postarala až Mathiasova smrt.

Hotz to sice nikdy nevyslovil nahlas, ale Wilhem si byl jist, že v duchu si bez přestání klade otázku, proč nemohl zemřít ten druhý kluk. Věděl, že další syn, který by se mu mohl narodit, už vždycky bude mladší a tím pádem slabší než Wilhem, ale stále doufal, že i tak bude jeho nejstarší vlastní dítě vhodným dřevorubeckým učněm a hrdým Hotzovým následovníkem a obdivovatelem. Místo toho se narodila Saskie.

Proto neměl strýc Hotz Wilhema rád. Měl pocit, že mrtvému Mathiasovi ukradl život a práva nejstaršího syna. I na Saskie byl někdy nespravedlivě a bezdůvodně tvrdý, jen proto, že byla děvče.