Hold me, doctor | Larry Stylinson

1. Rainy morning

Déšť tiše stékal po okně, nebe bylo zatažené jako typické anglické ráno, nikdo nikam nespěchal a nikomu se nikam nechtělo. Nikomu, včetně Louise.

Mírně se zavrtěl na posteli a natáhl ruku, aby se mohl přivinout ke kudrnáčovu tělu. Marně ale šmátral po ještě teplé polovině postele.

„Hazz?" zamručel rozespalým hlasem a zvedl hlavu.

„Dobré ráno, princezno," usmál se Harry a hned mu stiskl nataženou ruku.

Bylo teprve kolem páté ráno. „Kam jdeš?" zeptal se Louis tiše, s lehce smutným tónem.

„Musím do nemocnice, zlato." Harry si přetáhl přes hlavu bílé tričko, pod kterým mu šly vidět jemně vykreslené svaly na břiše. „Ale slibuju ti, že dnes přijdu brzy," mrknul na něj a usmál se.

„Fajn..." Louis protočil oči, ale koutky rtů mu cukly do úsměvu.

Harry si vzal stříbrnou termosku s kávou, naklonil se k Louisovi, políbil ho na čelo a tiše zmizel ve dveřích pokoje.

Louis zůstal sám. Chviličku ještě poslouchal tiché odjíždění auta v dešti, ale pak se rozhodl, že to tak nenechá. Udělá Harrymu radost a přiveze mu oběd, aby se alespoň na chvíli viděli.

Pomalu vstal z postele a udělal pár vratkých kroků, když mu břichem projel tupý tlak.
„Au..." sykl a zastavil se mezi dveřmi. Po chvíli bolest trochu povolila. Louis si jen povzdechl, vklouzl do Harryho šedé mikiny, která voněla po aviváži a kávě, a šel do koupelny.

Nebyl to úplně nejlepší start dne — žaludek měl podivně stažený a při čištění zubů mu chvílemi přišlo mdlo. Rozhodl se to ale ignorovat.

Ke snídani si udělal vajíčka s toastem, ale sotva snědl půlku. Kávy vypil jen pár doušků, než ji odsunul stranou. Něco v břiše ho pořád divně tlačilo, ale Louis si v duchu jen zamumlal, že to bude určitě stres. Nakonec ale Louis znechuceně odsunul talíř. Žaludek se mu svíral a každé sousto šlo těžko dolů.

„Sakra, tohle dneska fakt nezvládnu..." zamumlal si pro sebe, když opřel lokty o stůl a chytil se za hlavu.
Na chvíli přemýšlel, jestli si nelehnout zpátky do postele, ale myšlenka na to, že by Harrymu něco uvařil, ho pořád držela nad vodou.

Stoupl si, položil nádobí na linku a bezmyšlenkovitě zíral do lednice. „Hmm," povzdechl si. „Z toho asi nic nebude," řekl smutně.

Raději se nasoukal do svých kalhot, vzal batůžek a vyrazil na cestu. Rozhodl se, že zajde do jejich nejoblíbenější restaurace — Harrymu vyzvedne jeho oblíbené jídlo a udělá si menší procházku, aby se mu trochu ulevilo.

Lehký vánek jemně čechral jeho vlasy, nepršelo už tak silně, jen občas nějaká kapička dopadla na šedou mikinu, kterou měl Lou na sobě.

Cesta mu trvala asi dvacet minut. Louisovi ale bylo čím dál hůř, přesto se nezastavoval a objednal Harryho oblíbené jídlo. Sedl si ke stolu a čekal, až se jeho číslo objeví na tabuli. Potil se, srdce mu bušilo strachem z toho, co se s ním děje. Prsty se mu třásly, a přesto v nich žmoulal účtenku.

„Určitě si vezmu taxi a pojedu za Harrym," pomyslel si, ale už jen ta myšlenka, že by ho Harry viděl takhle slabého, mu stahovala hrdlo. Vždycky chtěl být silný, vždycky chtěl být ten, kdo všechno zvládne s úsměvem. Nenáviděl ukazovat svou bolest.

„Nemůžu tam přijít a tvářit se, že nic..." hlavou mu běžely tisíce myšlenek, jedna děsivější než druhá. Představa, že by Harry viděl, jak se mu třesou ruce, jak se sotva drží na nohou... Bylo mu z toho ještě víc na omdlení než z té bolesti.

Břichem mu projela další ostrá vlna bolesti. Louis zadržoval slzy, snažil se dýchat. „Dýchej... dýchej..." šeptal si v duchu, jako by se snažil přesvědčit sám sebe.

Po chvíli vytáhl telefon. Neměl pocit, že by mu zbývalo něco jiného. Vytočil Harryho číslo...