Pro tebe všechno lásko (dramione)✔️

ČÁST 7. Práce a ministr kouzel

ANOTACE: Tentokrát je to trochu kratší, ale doufám, že je to lepší než nic :). Je to jen takové to, co se děje, když se nevidí. Bude ještě jedna taková kapitola a pak...navážeme dál:D. Doufám, že se vám to bude líbit a můžete mi napsat nějaké komentáře, je jedno s čím. Chci vědět, jestli tam mám nějaké chyby nebo cokoliv. Předem díky

         slzička

Draco se prudce posadil. Zdálo se mu o ní. V tom snu byl zase na vánočním plese. Byla tehdy tak krásná. Jenže v tom snu za ní šel a tančil s ní. Potom ji políbil a ona mu jeho polibek opětovala. Promnul si rukou ústa, aby se vzpamatoval.

Najednou mu začal zvonit mobil. Povzdychnul si a podíval se, kdo mu volá. Sakra, úplně zapomněl. Jeho šéf ho shání a on mu neřekl, že končí. Asi bude mít problém...Znovu si povzdechnul. To nějak vyřeší. Poté přijmul hovor a slyšel hlas svého šéfa.

„Panebože, co si o sobě sakra myslíte???" jeho šéf na něj křičel, bylo vidět (nebo spíš slyšet), že je na Draca hodně naštvaný. „Piju si svou dopolední kávu, když mi náhle začne zvonit mobil! Zvednu to a co se nestane? Nějaký muž se mě ptá, jestli máme dnes v krámě otevřeno?"

„Já..."začal Draco.

„Vy jste totální idiot. Jste nemocný nebo co? Tak jste mohl zavolat, ne?" přerušil ho šéf. Draco si ušklíbnul. On si vážně myslel, že je nemocný.

„Promiňte pane, ale nejsem nemocný."

„Cože???"vyjekl jeho nadřízený. „Tak kde teda jste?"

„V Londýně," odpověděl klidně Draco a potlačoval úsměv nad tou naivitou.

„Sakra, co děláte v Londýně, Malfoyi?"

„Přestěhoval jsem se."

„To jste nemohl nic říct? Hledal bych někoho jiného..."

„Omlouvám se, ale nevěděl jsem to.

„Jak jste sakra mohl nevědět, že se budete stěhovat?"

„Rozhodl jsem se z ničeho nic," tentokrát nepotlačil úsměv.

„Jo, takže mladý pán se přestěhuje z ničeho nic, jenom proto, že se mu chce. Jasně plně chápu."

„Musel jsem odejít. Jedna dívka..."nedořekl, hlas se mu zadrhl. Hermiona, ona to zavinila, za všechno může ona. Ne! Okřikl se v duchu. Za všechno můžou ty jeho zpropadené city. Z mobilu uslyšel povzdechnutí.

„Ženy jsou složitá věc, pane Malfoyi."

„To jsou, pane."

„Budete si tam hledat práci?"

„Právě jsem to měl v úmyslu."

„Tak se nahlašte na jedné z našich poboček, v Londýně mám z nějakého důvodu málo lidí."

„Dobře, pane," přikývl Draco a chystal se ukončit hovor.

„A Malfoyi?"

„Ano?"

„Prosím vás, už neutíkejte před dívkami. Nebaví mě schánět pořád své zaměstnance." Draco se jen tiše usmál a odhodil mobil na postel. Dobře, takže práci by měl, teď se do ní musí dostat. Asi pojede metrem. To bude nejrychlejší.

***

„Hermiono, vstávej," slyšela Ronův hlas. Otevřela oči a ospale si povzdechla.

„Kolik je hodin?"

„Něco kolem desáté," usmál se na ni Ron a mlčky pozoroval její tvář. Byla tak krásná. Toužil ji pohladit. Vypadala tak zranitelně. Natáhl ruku, ale pak si to rozmyslel a stáhl ji zpátky. „Jdeme do města," oznámil jí.

„Co ve městě?"

„Setkáme se tam s ministrem kouzel."

„Rone, nezačínej s tím zase. Vždyť je to pitomost. Něco takového nemůže existovat," zakroutila nad ním hlavou. „Kdyby existovala kouzla, jak říkáš, bylo by vše mnohem jednodušší."

„Hermiono, kouzla jsou a já ti to dnes dokážu," ušklíbl se Ron. Nemohl se dočkat, co mu na to řekne, až mu konečně uvěří.

„To není možné," prohlásila paličatě Hermiona. „Kolikrát ti to mám ještě říkat," zamračila se a Ronovi to připomnělo, jak dlouho mu musela připomínat, že se v Bradavicích nelze přemisťovat. Měla úplně stejný výraz. Usmál se nad její vírou. Hermiona, kterou znal, měla vždy pravdu, ale dnes se to změní. Začal se smát nahlas.

„Co je?" zeptala se Hermiona trucovitě. „Na tom není nic vtipného."

„Jen jsem si vzpomněl, že po celou dobu, co tě znám, jsi měla vždycky pravdu a dnes ji konečně budu mít já," vítězně se na ni podíval a sledoval jak se Hermiona opírá o ruku, aby se posadila. Zatoužil ji políbit. Jenže, slíbil Harrymu, že ji dnes nebude rozptylovat, aby to všechno pochopila a nemyslela si, že je to nějaký vtip.

Opustil její ložnici, aby se mohla obléknout a za chvíli si ti dva už vykračovali směrem k hlavnímu nádraží. Tam pokračovali až k nástupišti devět a deset. Stál tam vysoký muž s hnědou pletí a stejně hnědýma slídivýma očima. Nejzvláštnější na něm ale bylo, že měl jakýsi hábit modrošedé barvy. Pak náhle spatřil Rona a Hermionu. Oči mu zajiskřily pobavením, když sledoval jejich tichou konverzaci, ve které Hermiona vysvětlovala Ronovi všechny důvody, proč by kouzla neměla existovat.

„...a taky by bylo méně přírodních katastrof a nehod," řekla právě a Ron už poněkolikáté zakroutil hlavou. Pak uviděl muže v hábitu a zamířil k němu. Hermiona se zarazila na místě a zírala na toho muže. Co to má sakra na sobě? Je tohle nějaký Ronův žert? Protože jestli ano, tak to má hrozně promyšlené. Ale co když ne, napadlo ji. Hloupost, okřikla se. Kouzla neexistují. Mysli logicky Hermiono, přece není možné, aby něco takového bylo a nikdo o tom nevěděl.

„Ahoj Hermiono," pousmál se ten muž. „Jak se máš?" Hermiona na něj jen koukala. „Á promiň, nedošlo mi, že si mě nepamatuješ," omlouval se hned. „Kingsley Pastorek."

„Hermiona Grangerová," podala mu hned ruku. Kingsley se zašklebil a řekl:

„Ale my už se přece známe."

„Hermiono, tohle je ministr kouzel. Rozhodl se, že mi pomůže vysvětlit ti..."přemýšlel, jak to popsat. „Kouzelnický svět," zvolil nakonec správná slova.

„Rone, jestli je tohle vtip, tak je čas na to, abych ti řekla, že ti nevěřím, a že můžeš skončit."

„Pokud smím vpadnout do rozhovoru," ozval se najednou Kingsley, „tak myslím, že by bylo nejlepší jít se někam projít."