HIRED TO KILL, FATED TO LOVE

~18~

Až vejdu do toho večera, neponesu jméno.
Ponesu přítomnost. A vedle mě půjde Vivienne.
Ať už to chce, nebo ne.

V tu ránu se znovu rozrazí dveře.

Sakra, to nikdy nemůže otevřít normálně?

Když vešla do místnosti, čas se na chvíli zastavil.
Ne kvůli dramatickému efektu. Ale protože moje tělo to prostě nedokázalo ignorovat.

Ty šaty...

Černý samet, co se na ní vlnil jako stín připravený udeřit. Korzet pevně obepínal její pas, zvýrazňoval prsa — dost na to, abys ztratil koncentraci, ale ne lacině. Rozparek... ten rozparek. Vysoký až k jejímu boku. Každý krok odkryl stehno, které by zlomilo přísahu i mnichovi. Pohybovala se, jako by si byla každého pohledu vědoma.

A ona má rukavice?
Černá krajka až nad lokty. Elegantní. Výstřední.
A z nějakýho důvodu... nebezpečný. Jako by i ty rukavice dokázaly někoho uškrtit, kdyby chtěla.
Vlasy měla rozpuštěné, volně zvlněné přes ramena. Rty jemně rudé, ale ne příliš.
A oči? Zatím bez masky – ale i tak už hráli svoji vlastní hru.

Stála tam. Dívala se na mě.

A já?

Poprvé po dlouhé době jsem neměl co říct.
Jen jsem si musel v duchu připomenout, že dýchání je stále potřeba. Protože moje první myšlenka nebyla „je připravená."
Byla: „jestli tohle někdo uvidí... zabiju ho."

Vivienne. V těch šatech. Nebyla připravená na maškarní. Ona byla maškarní.
Ztělesnění svádění, hrozby a elegance.

„Co je?"

Zvedne obočí.

„Vypadáš, jako bys měl infarkt... nebo erekci.
V obou případech dík, ale nestíhám ti volat sanitku."

Zakroutím hlavou. Ta ženská mě jednou fakt zabije. A co je horší —možná budu ještě rád.

Natáhne se ke stolu. Zvedne masku, kterou jsem pro ni nechal připravit. Černá krajka, jemná jako jed, co se plazí po kůži. Přesně taková, jakou si zaslouží. Přejede po ní prsty. A pak si ji nasadí.
Pomalu. Přes oči.

Sleduju to.

„No?" Zamrká na mě. „Stačí to?"

Zamračím se.

„Stačí. Každej, kdo tě dneska uvidí,
si buď nebude jistý, jestli tě chce svlíknout —
nebo se pokřižovat."

Usměje se. Krátce. Jako že možná i trochu vyhrála. Ale pak...Přejdu blíž. Zvednu ruku.
A upravím její masku — o milimetr. Jen se jí dotknu. Jemně. Ale dost na to, aby jí zatrnulo v zádech.

„Hraj to jako šachovou partii, Vi," zamumlám tiše.

„Každý úsměv, každý pohled, každý krok. Jsi figurka, co vypadá krásně. Ale bodá zezadu."

Procházíme chodbou sídla. Kroky zní dutě.
Za mnou dva muži. Připravení, mlčenliví.
Před vchodem už čeká kolona černých aut. Vivienne se na to všechno dívá s tím svým klasickým, poloznuděným, polopodezíravým výrazem. Ale vidím to — oči jí projíždějí detaily.

Chce se tvářit, že jí to nic nedělá. Ale dělá.

Dojdeme k hlavnímu autu. Zastavím se a dívám se na ni. „Ty první," řeknu tiše.

Vivienne se nadechne, založí si ruce a vstoupí.
Bez váhání.

Respekt.

Následuju ji, zavírají za námi dveře. A za chvíli už míříme tmou.

Vivienne sedí vedle mě. Šaty se lesknou pod stropním světlem. Maska na očích. A v ruce, samozřejmě, nožík schovaný v krajce.

Usměju se.

„Nezapomeň — úsměv, elegance, vražedný pohled."
Kola se zastavila. Motor ještě běží, ale dveře už se otevírají.

Hluk ulice odříznutý. Ticho vozu nahrazené bzukotem večírku. Sál. Lustry. Šampaňské. Smích. A přetvářka hustá jako kouř z doutníku.

Vivienne sedí vedle mě. Když se dívá ven, její oči se mírně zúží. Nenápadně, ale já to vidím.

Vystoupím první. Okamžitě se kolem mě zavřou oči ostatních. Zvyklí na můj příchod.
Ale dnes — nejsem sám.

Otočím se.

Vivienne vystoupí. Šaty se zatřpytí v reflektoru.
Krajka na rukavicích zachytí světlo. Rozparek odhalí nohu, co by zabila i bez nože. A ta maska...
Černá, jen přes oči — a přesto vytváří dojem, že svět se dívá, ale ona nevidí nikoho, koho by brala vážně.

Ticho. Na zlomek vteřiny. A pak se svět rozjede znovu. Ale jinak. Pomaleji. S ní v zorném poli.
Přistoupím k ní. Nabídnu rámě. A ona ho přijme.
Bez slova. Bez vzdoru. Jako žena, co ví, že je tohle součást hry. A sakra dobře ji umí hrát.

Vstoupíme dovnitř. Krok za krokem. Do světa, kde všechno voní draze, ale smrdí krví.
Jakmile projdeme dveřmi, zavane nás svět, který je navenek zlatý a uvnitř shnilý. Sál je obrovský.
Stropy vysoké, lustry zavěšené na řetězech, co by unesly i tělo. Podlaha z mramoru, černobílá šachovnice. Náhoda? Ne. Symbol. Tady se všechno hraje. Hudba tiše zní — živý kvartet v rohu. Elegance říznutá chladem. Na okrajích místnosti stojí sloupy, mezi nimi těžké závěsy,
a v nich? Zbraně pod kabáty. Dohody šeptané v koutcích. Muži v maskách. Ženy v šatech, co skrývají víc než jen křivky. Skrývají úmysly.
Tady se nemluví nahlas. Tady se směje mezi lžícemi lží. Všude kolem šampaňské. Drahé parfémy. A oči, co sledují víc než dekolt. Sledují hru. Sledují nás.

Vivienne drží krok vedle mě.

Dokonalá.

Na první pohled působí jako doprovod. Na druhý jako noční můra s rtěnkou. Její šaty se hýbou přesně tak, aby odváděly pozornost — a přitom ji nikdy nedovolily odvrátit úplně.

Stáli jsme na okraji sálu. Nesnažili jsme se zapadnout — a přesto jsme nepřehlédnutelní.
Pár pohledů. Pár šeptaných jmen. Nikdo se ale nepřibližuje.

„Takhle vypadá elita?" zamumlá suše.
„Voní jako kaviár a smrdí jako špína."

Koutky mi cuknou. Nevím, jestli smíchem nebo výhrůžkou.

„A ty," řeknu tiše, „jsi v tom jak doma. Jen to přiznej."

Zvedne bradu. V očích něco probleskne.

„Já se na rozdíl od nich aspoň nesnažím schovávat, co jsem."

A sakra. To byla pravda.

Chvíli mlčíme. Hudba hraje. Sklenky cinkají. A pak ho vidím.

Mateo.

Stojí u jednoho z postranních sloupů. Nápoj v ruce. A vedle něj stojí nějaká bloncka.

Úsměv má ten jeho falešně bezstarostný. Ale oči?
Ty sledují sál. Nervózně. Příliš pozorně, než aby šlo jen o večírek.

Ztuhnu. Ne navenek. Uvnitř. Tělo mi řekne „nebezpečí" dřív než hlava. Musím se tam dostat. Musím zjistit, co tu kurva dělá. Ale Vivienne je přímo vedle mě. A na sobě má oči půlky sálu. Nemůžu ji tam jen tak zatáhnout do scény. Ne dnes.

Nakloním se k ní. „Na chvíli se rozdělíme," řeknu tiše, lehce. „Musím si odskočit."

Vivienne se ke mně otočí. V očích jí problikne podezření. Ale neptá se.

Chytrá holka.

Ví, že někdy je ticho největší odpověď.

„Jasně," kývne, a s tím svým obvyklým suchým tónem dodá: „Budu u baru. Jestli se ztratíš, hledej mě tam. Nebo ve zprávách. V závislosti na průběhu večera."

Kývnu.

A mířím přímo za ním.