HIRED TO KILL, FATED TO LOVE

~18~

ADRIAN

Zrovna jsem si dolil novou sklenku, když se ozvaly kroky v chodbě. Ne jeden pár. Dva. Těžké. Zpomalené. Jeden lehký, přesný. Druhý...jako kdyby se vláčel sám za sebou.

Zvednu pohled ke dveřím. A pak se otevřou.
Vivienne vstoupí první. Tašky, krabice – jako kdyby vyrabovala celej butik. Vlasy trochu rozcuchaný, výraz spokojený. Září jako slunce po masakru.

A za ní...Nate.

Vypadá jako člověk, co právě prošel válkou. Zoufalej pohled ve stylu "prosím, už mě s ní nikdy neposílej."

Nemusím říkat nic.

Vivienne hodí tašky na pohovku jako trofeje.

„Byl skvělej," řekne sladce.
„Nikdy jsem nezažila chlapa, co zvládne stát u kabinky a neomdlít pětkrát. Tleskám výběru, Sorelli."

Nate jen zahučí: „Příště mě klidně postav před kulomet. Bylo by to milosrdnější."

Zatnu zuby, ale koutky rtů mi cuknou. Ten výraz muže, kterej přežil Vivienne v nákupním módu,
je něco mezi válečným veteránem a člověkem, co viděl Boha... a byl to démon ve značkovým saku.

Vivienne se usadí. Jakmile složí nohu přes nohu,
a Nate se zhroutí do křesla s výrazem mrtvého psa...zvednu se. Dojdu až k ní. Zastavím se přesně tak blízko, abych cítil její parfém.
Ten čerstvě přinesenej. Zatraceně provokující.

„Za hodinu odcházíme."

Zvedne obočí. „Kam jako, na popravu?"

„Maškarní večírek." Mluvím pomalu. Zřetelně.
A sleduju, jak jí cukne koutek úst.

„Nic ležérního," dodám. „Žádný kalhoty, žádný mikiny. Bude tam elita. Mafie, šéfové, lidi, co se schovávaj za masky i bez nich. A výstřednost je součást pravidel. Chci věřit, že... to zvládneš."

Pauza. Oční kontakt. Napětí.

„Buď nápadná. Ale chytře. Přesně tak, jak to umíš."

Nečekám souhlas. Otočím se, pomalu odcházím.
Zaslechnu, jak Nate zachrchlá. A Vivienne? Tipuju, že buď zrudla — nebo mě mentálně střílí do hlavy. A obojí mi přijde v pořádku.

Dveře se za mnou zavřou.

První výstup. První test. Maškarní večírek. Ideální krytí. Masky, kostýmy, víno, šepoty.
A přitom se tam stahuje špína z celého města.
Peníze. Zbraně. Kontakty. Lži s příchutí šampaňského. A někde mezi nimi...muži, co pracují pro Mornaye. Muži, kteří ví.
Muži, kteří mluví – když se správně zatlačí.

Vivienne si myslí, že bude stát vedle mě jen jako ozdoba. Ale ne. Bude zbraň. Nabitá, napnutá...jen zatím netuší, kam míří. A i když to neříkám nahlas, vím, že její přítomnost upoutá pozornost. Správnou. Možná až moc.

Zvednu telefon. Rychlý pokyn jednomu z mužů.

„Zkontrolujte prostor. Kompletní bezpečnostní zázemí. Skenujte příjezdy. Chci vědět o každém, kdo tam dneska otevře dveře."

Zavěsím. A na vteřinu se zarazím.

Když tohle skončí, když se dostaneme k mému otci — musím být ten, kdo to ukončí.
Nezáleží na tom, jak hluboko mě do toho stáhne.
A já začínám mít strach, že mě do toho nestahuje ona. Ale já sám.
__________________________________

Stojím před zrcadlem v šatně připojené k ložnici.
Oblek už mám na sobě. Sedí jako druhá kůže.
Černý. Samozřejmě. Ne matný, ne obyčejný.
Italská vlna, lehce lesklá v jemném vzoru, co se chytá světla jako stín v pohybu. Sako s ostrými rameny, štíhlé v pase. Košile černá, knoflíčky z černého skla. Bez kravaty. Krk nechávám odhalený – jen tak. Pro ten podprahový dojem.
Kalhoty se zužují ke kotníkům, perfektně zakončené. Lakované boty, jednoduché, ale se skrytým leskem.
Každý detail říká: tady končíš ty a začínám já.
A pak...maska. Klasická, černá. Tenká. Precizně tvarovaná. Zakrývá jen oči – a přesto mění celý obličej. Dodává mi ostrost, jakou nemá ani čepel.
Zvýrazní lícní kosti. Zmenší vzdálenost mezi výrazem a hrozbou. Drží se na tenkých černých tkanicích, ale nezaváhá.