Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) devětatřicátá kapitola - Musíš hlavou!

Kůň zatančil v blátě, otočil se znovu kolem osy a prudkými výpady vpřed plnil jezdcovi pokyny k vyprovokování jezdců. Ti ale stále nejevili žádné známky k útoku.

„Jsou jako loutky," vyhrkla šokovaná Mirawa, „na co čekají?"

„Slyšíte?" snažil se je probudit k akci Alex. Zdálo se však, že jezdci mladíka ignorují. Je to snad součástí zvrácené taktiky očarovaných vojáků.

Alex před nimi hrozil svou zbraní. Byl veden svým vztekem a touhou po odplatě. Těmhle podobní parchanti vyplenili jeho Osadu! To kvůli nim už nikdo z jeho rodiny nežijí. To vše kvůli králi!

„Nenávidím, slyšíte? Nenávidím krále, ať Pošlapatel zhebne!" křičel plný vzteku. Pak směrem k vojákům plivl. Vzhledem k počasí to byl jen marný pokus, tedy spíše jen gesto plné pohrdání.

„To neměl dělat," poznamenal Janko a připravoval si svůj meč a měl pravdu.

Nejdříve se nic nedělo, najednou však jeden z jezdců s sebou škubl a ostrou pobídkou do slabin koně vyrazil vpřed. Meč napřažený.

Kov o sebe poprvé toho dne zařinčel.

„A já ještě pořádně nesnídal!" zahartusil Leonas. A místo meče sáhnul po své Magii. Pobídla jsem Věrného k akci. Nic víc jsem nemusela dělat.

Hřebec jen čekal na svolení. S divokým ržáním se prohnal křovím a vyskočil přímo na cestě.

Alex zrovna vzdoroval jednomu z vojáků. Ve tváři naprostou zuřivost a odhodlání.

Sekal a bodal, i když jeho meč nepatřil mezi bodné meče, nechal se prostě jen vést svým zmateným instinktem a nutno podotknout, že mu to vycházelo. Voják naproti němu byl oblečen jen v lehké, cestovní zbroji a jeho šat už dost prosakoval krví. Zatímco Alex vypadal nezraněn.

Co však bylo zarážející byla vojákova vytrvalost, už dávno se měl zhroutit v bolestech. Sice většina jeho zranění nebyla přímo života zbavující, ale jejich četnost a ztráta krve...ta už měla zapříčinit jeho bezvědomí z bolesti.

Kdyby ovšem nějakou bolest vnímal.

Vykřikla jsem a vrhla kouzlo proti jezdcům, kteří se jako jedna velká stěna přibližovali. Náraz útočného kouzla se opřel do plecí koní. Zvířata zaržála a rozbila formaci. Dvě ze zvířat zakopla a padla k zemi, své jezdce pohřbila pod svými pevnými svaly. O to větší překvapení bylo, když se vojáci zvedli a pokračovali dál, poněkud vrklavou chůzí. To jak jejich zpřerážené kosti a vyvrácené klouby nedokázali pevně nést těžké tělo.

„Nevnímají bolest!" zakřičela jsem a podrazila ty dva dalším kouzlem.

Alexovi se povedl parádní výpad vpřed a přesekl krční tepnu svému protivníkovi. Vyřinulo se z ní mnoho krve, ale jezdec dál třímal meč.

„Hlavu!" křikla jsem na mladíka a ignorovala jeho vyděšený výraz. Kouzlem jsem odklonila výpad jezdce a pak se Alex konečně sebral. Rozmáchl se mečem a mohl tak naplno okusit, jakou zbraň vlastně třímá v ruce. Bez větších problémů přeťala kůži i svaly a prošla kostmi. Hlava se s mlasknutím svalila do bahna. Jezdcův kůň do ní ještě kopl a tak se kutálela dolů po Obchodní stezce.

„To nééé!" zasténal Alex a já děkovala všem Královským bohům, že jsme dnes nesnídali. Jinak by celá snídaně skončila na cestě.

„Seber se!" křikla jsem na něho a chytila vraníka za otěže, aby se vyděšené zvíře nerozběhlo pryč, zatímco se jeho jezdec vzpamatovává ze svého prvního mrtvého.