Čarodějka

Kapitola IX. Večeře

Jen tak jsem tam stála, jako socha a sem tam jsem přešlápla na druhou nohu. Nikdy bych nevěřila, že se ve mně dokáže nahromadit tolik nepříjemných pocitů. Uklidni se, Carmen. Je to jen zatracená večeře. Nalezla bych v sobě i pocit štěstí, ale byl skrytý někdo hodně hluboko.

Znovu jsem zkontrolovala čas a zjistila, že je 18:47. Dvě minuty zpoždění. To přeci nikoho nezabije, ne?

Skoro jsem ztrácela nervy, když přede mnou najednou zastavila ohromná černá limuzína, ve které by se mohla klidně vozit i Madonna.

Okýnko spolujezdce se sesunulo a já spatřila pouze staršího muže za volantem.

"Vy jste slečna Carmen?" zeptal se milým hlasem.

"A-ano." Vykoktala jsem ze sebe. Řidič vyšel ven a otevřel mi zadní dveře. Poděkovala jsem a usadila se. Pane Bože, on vážně poslal limuzínu! Nebyla bych to já, kdybych ihned nenapsala Aileen textovku se slovy Limuzína! Pane Bože! Jedu! Většinou mé textovky dávají smysl, ale právě teď jsem tak rozrušená, že na žádné přemýšlení tvoření věty nemám čas. Zato Aileen, ta často odpovídá nebo se táže ve smajlících. Myslím, že já mám horší to luštit.

Téměř pořád jsem se různě ošívala, dívala se sem a tam a hrála si s prsty. Nádech, výdech. Srdce mi tlouklo tak hlasitě, že ho snad musel slyšet i řidič vepředu. Ten byl ale na rozdíl ode mě velmi klidný. Zavřela jsem oči a pokoušela se na nic nemyslet. Cítit jen řidičovu klidnou auru a postupně ji do sebe vsát.

Nejde to. Ne, když jsem tolik rozrušená. Vždyť je to jen večeře, Carmen!

Pokusila jsem se rozptýlit pohledem ven z okénka. Pozorovat lidi a snažit se pochopit jejich momentální činnost. Obloha se zamračila. Vypadá to na blízký déšť, ale já momentálně patřím k těm šťastným, kteří mají úkryt a nehrozí jim promočení.

Prohlížela jsem si displej mobilu a všechnu pozornost věnovala jenom digitálním hodinám. Jak dlouho asi můžeme jet? Pokud všechno vypočítávám správně, tak to jsou dobré tři minuty. A jak daleko může být Chrisův dům?

Netrvalo to dlouho a já mohla poslouchat malé kapky, které narážely do oken. Jsem si jistá, že se klidný déšť brzy změní v nesnesitelný liják.

"Jsme tady, slečno," ozval se řidič zepředu a rychle vystoupil i s deštníkem z auta. Ten se ale má, já jsem si žádný deštník nepřibalovala. Kdo by taky?

Rozhodovala jsem se, jak provedu mé vystoupení ven z auta tak, abych se namočila, co nejméně, jenomže to už někdo mé dveře otevřel.

"Prosím, pojďte, slečno," ozval se řidič a já, co nejopatrněji vystoupila a sklonila se pod deštník. Společně jsme pak kráčeli k tomu obrovskému domu, který patřil Chrisovi. Málem mi spadla ústa až na zem. Takový úžasný barák si můžou dovolit jen ti prvotřídní boháči. A to snad Chris je?

Řidič mi odemkl dveře a poslal mě dovnitř. Sám se vrátil zpět do auta. Nechápu, proč mi prostě nedal ten deštník, abych šla sama. Přeci bych mu ho neukradla.

Stála jsem uprostřed chodby a nevěděla, jakým směrem se mám vydat. Tři možnosti cesty. Taky to tu pro mě mohli označit, ne? Místo toho mě jen šoupnou do baráku a postarej se sama, Carmen.

"Carmen!" vyrušil mě z přemýšlení moc dobře známý hlas. Chris se vynořil z jedněch dveří.

"Ahoj." Pozdravila jsem a pohleděla na něj. Neměl na sobě nic slavnostního. Na rozdíl ode mě. Vždyť je koneckonců u sebe doma, tak proč by tu chodil v saku? Zatímco já měla černé krátké krajkové šaty, on byl vyzdoben obyčejnými černými tepláky a šedým tričkem, které se k němu dokonale přilnulo a tak jsem dokázala spatřit i obrysy jeho svalů. Vlastně se vůbec nezměnil.

"Máš krásné šaty." Usmál se.

"Ty máš krásné tričko." Ušklíbla jsem se a prošla kolem něj do místnosti, z které vyšel. Ocitla jsem se v prostorné kuchyni, která byla spojena s obývákem. Všechno tu zářilo novotou.

Aniž bych čekala na nějaký rozkaz, posadila jsem se do nejbližší židle. Nevím, jak to Chris stíhá s načasováním večeře, ale já bych momentálně snědla cokoli.

"Jsi hladová?" zeptal se a objevil se za kuchyňskou linkou.

"Jako vlk." Odpověděla jsem.

"Někoho mi připomínáš," prohlásil, když nandával lasagne na talíře.

"Nikdy jsme se neviděli." Pokusila jsem se o nenucený úsměv a stále nechápala, jak to, že se s ním bavím. Proč tu jsem?

"To neříkám. Ale máš určitě nějaké dvojče," ukázal na mě. Dvojče. Kdepak, Chrisi. Šíleně se pleteš.

"Možná." Pokrčila jsem rameny.

"Určitě." Položil přede mě mou večeři a uznávám, že vypadala úžasně. Občas bych si přála, abych mohla Chrisovi říct všechno, ale nejde to. Kdybych mu to řekla, nejspíš bych na něj musela poté použít další kouzlo zapomnění, které by ovšem již nefungovalo. Takže je to jasné: nápad ihned zamítnut. Celý zbytek večeře jsme si povídali o nesmyslech, o tom, co se nám v životě stalo a já... Já věděla všechno, všechny odpovědi na jeho zprvu nedokončené věty. Pořád jsem si pamatovala, kdy se narodil, jaká je jeho oblíbená barva a který druh kafe nesnáší. Vlastně jsem byla možná ráda, jako když hrajete nějakou historickou hru a vlastně si jen ověřujete informace od stoprocentně pravdivého zdroje.

"Už budu muset jít." Vypadlo ze mě po záchvatu smíchu, který nastal, jelikož mi Chris vyprávěl historku, která se mu stala, když byl ještě malý. Tu stejnou mi vyprávěl i když jsme se poprvé seznámili. Byla roztomilá, ale zároveň mi připomínala, že s ním nemohu být podruhé. Já o něm vím vše a on o mě nic? Není to trochu nefér?

"Tak brzy?"

"Byla jsem u tebe dvě a půl hodiny." Zakroutila jsem hlavou. "Zítra musím do práce."

"Dobře. Limuzína tě odveze zpátky domů."

"Žiješ si pohádkově, co?" usmála jsem se.

"Možná že ano."

"Možná se ještě uvidíme." Procházela jsem až do chodby.

"Doufám, že určitě." Usmál se.

"Zavolám ti." Zamávala jsem mu a v tu chvíli mi došlo, že jsem se upsala k něčemu, k čemu jsem vůbec nechtěla.

"Dobrou noc." K mému štěstí přestalo pršet. Limuzína už čekala na správném místě. Usmála jsem se sama pro sebe a doběhla k autu, protože se znatelně ochladilo.

Vstoupila jsem do auta a to se automaticky rozjelo. Vřelo ve mě štěstí, ale zároveň i smutek, protože jsem věděla, že mu nezavolám. Nemůžu. Tohle bylo moje poslední setkání s Chrisem. Ať chci, nebo ne.

-

Tadadá! :D Večeře je za námi. Doufám, že Chrise s Carmen máte rádi, protože to vypadá SPOILER, že se ještě nerozdělí :))))