Čarodějka

Kapitola VII. Kdo jsi?

Zasedla jsem za notebook a vyčkala, než se pořádně načetl. Během mé pracovní směny jsem si dokázala připravit několik otázek ohledně Chrise a doufala jsem, že mi internet pomůže.

Otevřela jsem si Chrome prohlížeč a naťukala do vyhledávače jméno. Chris Addington. A jak jsem mohla očekávat. Nevyjelo mi nic. Prstem jsem poťukávala po stole a brouzdala po nekonečných stránkách. Na kolikáté vlastně jsem? Deset. Už jsem se hledání hodlala vzdát, ale nakonec jsem přeci jen něco zahlédla. Psychiatr Chris Addington má své internetové stránky. Usmála jsem se sama pro sebe a odkaz rozklikla. Objevily se přede mnou jednoduché modré stránky. Pracuje ve firmě Ch&Uragtr. Velmi zvláštní název. S vystřeleným obočím jsem zkopírovala název firmy a zadala si ho do ověřené státní justiční stránky. Já vím, že jsem možná poněkud paranoidní a vlastně ani nechápu, kde se bere ta intuice,co mi říká, že mám tohle dělat.

Chvíli jsem musela čekat, než se mi vše načetlo, ale odpovědí serveru jsem byla nakonec přímo ochromena.

Firma neexistuje. Objevilo se.

Ještě několikrát jsem kontrolovala, jestli je název stejný. Ano, je. Jenom Chris pracuje ve firmě, co neexistuje.

"Kdo sakra jsi, Chrisi Addingtone?" zeptala jsem se sama sebe a znovu začala poklepávat konečky prstů o desku stolu. Mé vnitřní já vědělo, co dělám. Jenže je těžké vznést obvinění na někoho, koho miluji. Sakra Carmen, co jsem to udělala? Začíná to vypadat, že Chrise neznám tak, jak jsem si myslela.

Vzala jsem do rukou mobil a začala projíždět své kontakty. U toho, který patřil Chrisovi jsem se zastavila. Dívala jsem se na něj asi dvě minuty. Přemýšlela jsem, co udělám. Polovina mého já Chrise neuvěřitelně milovala, další čtvrtina o něm chtěla zjistit mnohem víc a ta poslední mi říkala, ať toho nechám a odstěhuji se někam do Evropy.

Zmáčkla jsem zelený obrázek mobilu a doufala, že mi hovor Chris zvedne. Já vím, že každým setkání riskuji, že si vzpomene, ale... ta touha, ta zvědavost... mozek mě přestává ovládat.

"Haló?" ozvalo se na druhé straně. Já jsem málem poskočila štěstím.

"Ahoj, tady je Carmen." Usmála jsem se, i když mě nemůže vidět.

"Ahoj Carmen. Co potřebuješ?"
"Víš, já jsem přemýšlela..." vlastně jsem nepřemýšlela vůbec. Všechno, co ze sebe teď budu sypat je pouho pouhá improvizace, "nechtěl by jsi se ještě někde sejít?"

"Určitě, rád." Odpověděl mi nadšeně.

"Tak, co třeba..-"
"Nechceš u mně na večeři? Mám zítra v plánu výtečné lasagne." Kluku, tím jsi vyhrál. Lasagne mám hned po palačinkách nejraději.

"Ty umíš vařit?" podivila jsem se. Před jedenácti lety se o to také pokoušel, ale nedopadalo to nikdy moc dobře. Jenže za jedenáct let se člověk naučí hodně, že.

"Samozřejmě. Tedy, alespoň si to myslím." Zasmál se. Hned jsem si před očima vybavila jeho nádherný úsměv, který mě vždy dokázal položit na kolena.

"Fajn. Nadiktuješ mi adresu?"
"Myslel jsem, že bych pro tebe poslal auto."
"Sakra, jako co pracuješ, že vyděláváš tolik peněz na to, aby jsi mi mohl posílat auta?" zasmála jsem se.

"Ty víš, psychiatr." Zasmál se na oplátku.

"V kolik mám vyčkávat na vozidlo?"
"Kdy jsi zvyklá večeřet?"
"Kolem sedmé."
"Tak ve tři čtvrtě na sedm před tvým domem."
"Moment," zamračila jsem se, "neznáš mojí adresu."
"Málem bych zapomněl! Nadiktuješ mi ji?" zapomněl? Chceš pro mě posílat auto a ani nevíš kam? Nebo snad mou adresu znáš, protože jsi mě tajně sledoval?
"Pošlu ti ji esemeskou, dobře?"
"Dobře."
"Tak tedy zítra."
"Zítra." Ukončil hovor. Odložila jsem mobil vedle sebe na pracovní stůl a prohrábla si vlasy. Budu u něj mít večeři. Z tohohle už se nevyvléknu zapnutým sporákem. Vydržím to. Sama jsem si o to svým způsobem řekla.

Nevadilo by mi ale s ním večeřet každý den. Nevadilo by mi ho políbit. Nějakou dobu s ním žít. Dokázala bych chodit i se sedmdesátiletým staříkem. Všechno bych dokázala, protože ho stále miluji. Jen bych nezvládla jeho smrt. Musela bych jít na jeho pohřeb. Každý den bych si opakovala datum jeho úmrtí. Věděla bych to přesně. O to víc by mě to trápilo.

Vzpomněla jsem si, že jsem mu vlastně slíbila mou adresu. Vzala jsem si zpátky mobil a zjistila, že mi přišla nová SMS od neznámého čísla. Samozřejmě jsem ji celá zvědavá rozkliknula.

Přijdu tě zabít. Pokroutila jsem nad tím hlavou. Nejspíš nějaký blázen, co se opil, nebo parta teenagerů, co schválně zastrašují lidi.

Vážně? A kdy? Odpověděla jsem. Já vím, normální člověk by asi na tohle vůbec neodpovídal, smazal by to a skočil do postele, jenže já jsem čarodějka.

Najela jsem si na číslo Chrise a odeslala mu SMS s mou adresou. Pořád se nemůžu vzpamatovat z toho, že si pro mě zítra přijede nějaké auto. Nikdy jsem nic takového nezažila, takže vlastně ani nevím, jaké bych v sobě měla uchovávat pocity.

Vstala jsem z židle a rozhodla se dojít si pro rychlou večeři. Nesnáším to přemýšlení, co si dneska dám k večeři? Co si dám k snídani? Co k obědu? Je to vážně otravné. A za těch několik set let jsem si tuto otázku musela pokládat několikrát. Je sice pravda, že nějakou dobu na tuhle otázku odpovídali mí nevlastní rodiče, ale... netrvalo to moc dlouho. Určitě ne dost dlouho vůči mému věku.

Nakonec jsem se po dlouhé domluvě s Katie rozhodla pro nejrychlejší volbu, která mě právě napadla - špagety.

Na omáčku nemám čas, prostě na to plácnu kečup a je to. Když ke mně zrovna nepřichází nějaký host, moc jídla nezdobím. Jen to prostě všechno naházím na talíř a sním to. Párkrát se mi i stalo, že jsem to jedla z hrnce. Ale jen párkrát.

Zatímco se mi vařila voda se špagety, usadila jsem se na pohovku i s knihou. Zrovna ta, která mi v neděli upadla a Chris mi ji přátelsky podal. Jmenuje se Rudá bouře. V knihovně jsem si ještě nebyla tak moc jista, zdali se mi kniha líbí, ale řekla jsem si, že za pokus nic nedám. A musím říct, že jsem se nakonec do knihy zanořila téměř po prvním řádku. Doslova mě položila na dno. Hltala jsem slovo po slovu. Písmenko po písmenku. Občas si říkám, že bych se mohla zapsat do Guinessovy knihy rekordů. Myslím, že tolik knih, jako já nepřečetl nikdo. Z knihy mě probralo až syčení a houkání, které se ozývalo z kuchyně.

Nejdříve jsem se nechápavě zvedla a zamračeně se podívala směrem, odkud hluk pocházel. Pak mi to ale došlo.

"Špagety!" vykřikla jsem a rozeběhla se k nim. Zjistila jsem, že mi téměř všechna voda vybublala ven, na sporák.

"Super." Řekla jsem ironicky sama pro sebe a otřela hrnec zespodu. Většina špaget se mi k hrnci jakýmsi způsobem... přivařila. To, co už opravdu nešlo seškrábat ani mými nejvíce geniálními způsoby jsem hodila do umyvadla a napustila do hrnce trochu vody. Bude to hold muset odstát.

Podívala jsem se na tu nicotnou kupičku špaget, co se vystavovala na bílém talíři s modrým vzorem vloček. Tak tohle je moje večeře.

Povzdechla jsem a vyndala z ledničky kečup, který jsem tam nastříkala. Na strouhání sýru jsem neměla náladu. Navíc, myslím, že pro tu hrstku těstovin by to bylo stejně zbytečné.

Katie mi zamňoukala pod nohama. Podívala jsem se na ní a zjistila, že i ona má chutě na mé špagety.

"Na to zapomeň, děvče. Už takhle mám dost málo. Ty máš svoje granule." Řekla jsem a posadila se zpět ke své knize. Program dnešního večera: najíst se a číst, dokud neusnu.