Očekávej neočekávané

Tady to všechno začalo

Arthur byl ve svém pokoji, pozoroval zrovna hejna ptáků, jak se prohání na obloze, když najednou uslyšel zvonek. Nebylo to nic neobvyklého. Každé nedělní ráno na ně zvonily sousedi při cestě do kostela na mši. Oblékl si svou nedělní košili a svetr a mohli vyrazit.

Bylo teplé podzimní ráno, stromy se již začali vybarvovat do oranžovo-hnědých barev podzimu. Toto roční období měl Arthur velice rád. Nejen že svět hrál všemi barvami, ale také se blížili jeho narozeniny. Na ty se vždy těšil, protože od svých rodičů dostával to, co si přál. Miloval oslavy a dobré jídlo.

Tento rok to mělo být speciální. Bude mu už celých 10 let! A to už něco znamenalo. Minulý rok se mu narodila malá sestřička Amanda z čehož měl velkou radost a těšil se až oba, vyrostou že jí bude moci ochraňovat jako „velký brácha". Jejich otec byl policistou, a tak mu nikdy nebylo cizí pomáhat a chránit.

Arthur měl veliký sen. A to po vzoru svého otce ochraňovat zákon. Ne ale že by chodil po ulicích a zachraňoval bezmocné. Na to nebyl úplně fyzicky stavěný. Raději by seděl v lavicích u soudu, bránil nevinné a posílal zločince za mříže. Byl totiž velice výřečný a poměrně i chytrý. Rodiče ho v jeho snech a cílech velice podporovali. Arthurova matka Maggie se také chtěla stát právničkou, ale bohužel jí to nevyšlo. Stala se pouze úřednicí na místím okresním zastupitelství, kde pomáhala zakládat šanony a hledat v archivu spisy pro obhájce.

Maggie byla velmi šarmantní dáma. Měla dlouhé kudrnaté vlasy v barvě makového květu. Byla středně vysoká štíhlé postavy s jemnými ženskými rysy ve tváři. Nosila veliké brýle a ke všem byla moc milá. Každý víkend chodila pomáhat do místního kostela, kam v neděli jako celá rodina chodili. Otec Ben byl přísný policista. Vysoký, široká ramena a velmi sportovně založený. Trochu ho mrzelo že Arthur není po něm ale spíše po matce. Ben měl na krátko ostříhané hnědé vlasy a nosil hustý knír na kterém si zakládal.

Při cestě do kostela Arthurovi váli ve větru jeho delší kaštanové vlasy. Bylo velmi příjemný slunečný den na konci října. Takových už moc nebude, pomyslel si. Než došli ke kostelu tak jejich skupina tvořila už skoro deset lidí. Arthurova rodina, sousedé Kent a Samantha. Ti byli velmi angažovaní v místním duchovním spolku a organizovali veškeré akce. Bohužel moc neměli v lásce Arthurova otce za jeho velmi přímý a někdy sprostý slovník vůči určitým skupinám společnosti. Ale naštěstí vše vyrovnávala matka Maggie.

Bohoslužba proběhla tak jako každý týden. Žádné události hodné projevu na mši se během týdne nekonali, ale přeci jen Arthurovi utkvěla jedna myšlenka v hlavě. „Pamatujte moji milý, peníze a sláva jsou pomíjivé, láska a teplo rodinného krbu s námi v srdcích zůstane navždy".

Zajímavá úvaha pomyslel si. Nýbrž mu však v jeho letech nedávalo smysl, proč by někdo byl raději doma u krbu než na slunné pláži v Karibiku. Arthur vlastně ani moc věřící či pověrčivý nebyl. Zdálo se mu to jako něco nehmatatelného bez důkazů pro svou existenci. Ale do kostela chodit musel. Celá jejich čtvrť na okraji Londýna byla velmi nábožensky založena a pokud by do kostela odmítl chodit, bylo by to pro celou jeho rodinu potupné a v komunitě by jim to hodně ublížilo. Neměli by pak možnost chodit na mstní trhy, slavnosti a obecně by se jim lidé vyhýbali.

Jak ubíhal čas a Arthur rostl tak se méně zapojoval do oněch „rituálů" spojených s vírou v něco více než jsme mi sami. Když Arthurovi bylo 13 let narodila se jim do rodiny druhá mladší sestřička Claris. Bylo to trochu nezvyklé, že by rodina měla více jak dvě děti a místní pověrčivá komunita se jim začala trochu stranit. Byli všichni hrozně staromódní a neměli rádi jakékoliv změny. Většina obyvatelstva okolních ulic byla spíše bezdětná nebo nanejvýš s jedním potomkem. Děti ve valné většině chodily do nedaleké katolické školy. Arthur ale chodil do soukromé, která byla asi 20 minut jízdy autobusem či autem. Takže kolem svého bydliště moc kamarádů neměl. A když už by se někdo našel, tak byl moc zmanipulovaný rodiči k víře že s ním nebylo moc do řeči. A dětské hry ze státní školy by ani nemohl zmínit, aniž by nebyl odsouzen na za kacíře.

Arthur ale stejně nebyl nikdy na dlouhé venkovní skotačení. Spíše si radši přečetl knihu. Jeho hlavním a jediným cílem bylo dostat se na co nejlepší vysokou školu, aby mohl být ten nejlepší právník a obránit nevinné před zločinci. A to se mu i dařilo. Jeho školní výsledky byly více než uspokojivé. Rád studoval, četl a prozkoumával taje starodávných kultur a jejich rozvoj. S tím bylo i spojené že neměl žádný problém s ostatními spolužáky s trochu jinou barvou kůže. Což samozřejmě bylo v jejich náboženském kultu až skoro neslýchané, že by se někdo bavil s člověkem jiné barvy kůže. A to bohužel taky dostalo Arthura do problému.

Jednou když si se svým kamarádem Jackem hráli na ulici, blízko jejich čtvrti, ale dost daleko aby je nikdo neviděl tak Jacka napadlo, že by se chtěl podívat k nim do sousedství. Ačkoliv velice dobře věděl, že z toho můžou vězet problémy. Arthur nesouhlasil, ale nakonec se nechal přemluvit. Oba vzali svá kola a vyrazili do ulic. Bylo středeční odpoledne, a většina místních byla zrovna v práci. Arthur a Jack měli zrovna letní prázdniny. Projížděli se širokými ulicemi západního Londýna, když v tom najednou Jack najel na kámen a skácel se i s kolem na chodník a o obrubník si zlomil nohu. Arthura tam všichni místní znali a on znal je, takže neváhal a běžel k prvnímu domu, aby zazvonil o pomoc. Vyšla starší prošedivělá žena s vlasy asi po ramena. Byla menší sportovní postavy. Paní Foxová. Asi zrovna ta nejhorší osoba. Jen co otevřela dveře A viděla Jacka ležet na chodníku v krvi, tak se otočila a zašla zpět do domu bez jediného slova. Arthur křičel co mu hlas dovolil. Ale nikdo se neozval zpět. Byli 5 bloků od jejich domu, kde byl jediný použitelný telefon aby zavolal pomoc.

Arthur se zastavil, rozhlédl se a zhodnotil, že nemá smysl zvonit na další domy a raději poběží domů zavolat otci o pomoc. Utěšil Jacka ať se nebojí, že už spěchá pro pomoc. Nechal ho tam ležet a utekl. Když přiběhl k domu, matka již byla doma a vyhlížela ho. Jakmile spatřila Arthura, začala na něj křičet. „Jak si to představuješ ty malej nezbedo! Víš, jaké nás teď kvůli tobě čekají problémy v kostele a komunitě?" Arthur neposlouchal a běžel k pevnému telefonu který byl uprostřed domu v otevřeném obývacím pokoji. Zvedl telefon a vytočil jediné číslo které znal nazpaměť. Když se ozval otcův hlas, konečně se mu trochu ulevilo. Popsal mu situaci a že potřebuje pomoct. Ben neváhal a hned vyrazil. Arthur už z dálky viděl, jak je kolem Jacka skupinka lidí. V duchu se zaradoval. Aspoň nějací lidé nejsou tak zkažení a pomohli.

Bohužel nemohl být dále od pravdy. Skupinka kolem Jacka sice byla plná dospělých lidí, ale zdaleka ne aby mu pomohli, naopak. Jeden ho podezříval že takové krásné kolo přeci nemůže mít malý „černoušek", to musel někde ukrást. Další do nej šťouchal klackem, jestli ještě žije, když je kolem něj tolik krve. Další jen postávali a cosi si mumlali o tom, že kde se tam ten kluk vzal a jedině dobře, že ho pán bůh potrestal za to že chtěl vloupat k nim do komunity.

Sotva Arthur doběhl ke skupince obkličující Jakcka přijel jeho otec s rozsvícenými majáky. Skupinka se zaradovala a někdo prohlásil „konečně ho jedou zavřít, díky Bene!" Ben jen mlčky vystoupil z auta a naložil Jacka na zadní sedadla a už to pádili do nemocnice.

„Nestalo se nic hrozného jen odřeniny a nalomená holení kost." Prohlásil doktor. Všem se ulevilo a Arthur s Benem mohli jít spokojeně domů. Dorazili totiž Jackovi rodiče, které kontaktoval Ben aby se o syna nebáli. Arthur se celou cestu autem otce vyptával, jestli je to fér. Že pobožní lidé by měli mít heslo „miluj bližního svého" ale určitě to tak na chodníku nevypadalo. Ben jen mlčky přitakával a raději se nevyjadřoval. Sám moc dobře věděl, že toto bude mít ještě v komunitě dohru a určitě z toho nevyváznou bez povšimnutí.