Kousnutá Alfou 2

11.Kapitola Jak štěňata

Vážení čtenáři.

Tato kapitola bude možná trochu jiná. Takže budu za vaší zpětnou vazbu opravdu ráda.

Zároveň chci zmínit, že v žádné případě tímto nechci propagovat alkohol, ani jiné návykové látky.

Alkohol nejdřív od osmnácti let a ani tehdy to není potřeba.

Prosím myslete na svoje zdraví a nedělejte voloviny.

V této kapitole je to pojatý hodně odlehčeně, ale v realitě to sranda není.

Moje spolužačka díky tomu byla těhotná (nechtěně) a ani neví s kým.

Prosím, prosím, prosím myslete na toto:

Když už chcete pít, tak předtím nejdřív myslete, pak už bude pozdě.

Tím bych ukončila tuto moralizační část a vrhneme se na příběh.

☆★☆★☆★

,,Páni, Anno, ty jsi dost zajímavá osoba, asi si s tebou budu muset někdy víc pokecat." Začal se opět smát a já to dorazila větou: ,,A to ještě nevíš o tom, že jsem byla rok jen ve vlčí formě."

,,COŽE!"

☆★☆★☆★

Lukas mě nesl celou cestu až do domu, tedy s jednou malou, hodinovou přestávkou na pár panáků trochu tvrdšího alkoholu. Po hodině, co jsme pili a pili, v jednom nedalekém baru od smečky, jsme se vydali domů vstříc hněvu otce, který nás jistě čekal.

Stále jsme si povídali a tak nějak tajně jsme doufali, že se proplížíme do domu bez povšimnutí. Lukas mě nesl v náručí a motal se stejně jako já. Několikrát jsme narazili do stromu a strašně jsme se tomu smáli.

,,Musíme být PO-TI-CHOU-ČKU!" Hláskoval Lukas a tlemil se jak opice.

,,Šššš!" Syčeli jsme na sebe vzájemně a chytali strašný výtlem. Náš smích probudil vše v dalekém okolí a všechnu zvěř vyhnal z lesů. Neměli jsme, ani v tuto hlubokou noční hodinu, z ničeho v lese strach. To my, jsme tady, byli ti největší predátoři. Nyní tedy dost ožralí predátoři.

Došli jsme spolu, tedy Lukas mě donesl, s nekončícím opileckým smíchem, k domu smečky. Lukas rozrazil dveře a položil mě na dřevěnou podlahu. Domem se ozvala rána, jak dveře narazili do zdi.

Všude byla tma a my, jako by se nechumelilo, jsme se dál nahlas bavili a smáli.

,,Anno..." Škyt. ,,mám nápad. V obejváku, v té malé knihovničce, má táta před mámou schovanou flašku něčeho speciálního. Prý je to fakt silný a jedna sklenička dokáže zkolit i toho nejsilnějšího vlkodlaka. Bude to ještě větší maso, než hodinové opíjení v baru." Nečekal na můj názor, který by stejně asi byl pouze smích, chytil mě za ruku a táhl do obýváku.

Lukas šátral po tmě v knihovně, když nás náhle oslnilo ostré světlo.

,,Jakej pablb, sakra, rozsvítil?!" Vztekala jsem se na světlo.

,,Co si myslíte, že děláte!" Ozval se ostrý a naštvaný hlas našeho otce.

Našeho, to je vtipný.