Gothicqa

Mnesis

"Tvoje mamka to umí rozjet. Takhle opilou jsem ji nezažil." prolomí ticho Ash. 
Neodvážím si komentovat jeho matku, takhle to vypadá běžně, když přijede.
"Jo.. dlouho nepila.." uznám nepřítomně. 
Teď když jsme osaměli se mé myšlenky stočí na něj.
"Je všechno v pohodě?" zeptá se ustaraně.
Opět nervózně zrudnu.
"Jo. Proč by nebylo?" promluvím přidušeně ač se snažím o pravý opak.
"Jsi zamlklá." zhodnotí.
"Nový rok, nové já?" vyhrknu první, co mě napadne.
"To začínáš brzo." usoudí a posadí se. Hledí mi do tváře a to mě nutí zrudnout ještě víc.
"Chováš se zvláštně. Co je?" domáhá se.
"To... nemůžu říct." přiznám se. Napůl. Nemůžu mu to říct. Nedokážu to říct.
"A odkdy my dva máme tajemství." vyhrkne neodbytně.
"Od té doby, co nám není pět." pokusím se o faul.
"Tak to z tebe dostanu jinak." promluví zlomyslně.
Vyhoupnu se na nohy a on mě uhrančivě pronásleduje.
"Jen to ne..." zažadoním odevzdaně.
"Ale ano." pokračuje neotřele. 
Začne mě nahánět jako splašený a já tlumeně ječím a snažím se mu vyhnout. Po minutě mě dostihne a začne mě divoce lechtat. Směju se jak blázen a on nakažen mým virem se souladně směje se mnou. 
"Fajn, dost, dost... nebo se počůrám." odevzdaně pronesu.
"Tak spusť." pobídne mě.
Nemůžu mu to říct. Usmíváme se na sebe jako blázni. Člověk by se na nás nejspíš dokázal podívat a řekl si, že ti dva k sobě patří a měl by pravdu. Patříme k sobě. Nerozluční a neoddělitelní jako rychleschnoucí lepidlo. Ale patříme k sobě jako pár? Nechci ničit naše přátelství. 
Nejspíš si všiml, jak nad tím zadumaně přemýšlím. 
"Meave?" osloví mě obezřetně.
Co to dělám? Sklání se nade mnou a já jen myslím na hlouposti.
Nevím, jak ale má ruka se vznese vstříc jeho tváři. Jeho kštice mu spadá do očí. Opravím mu to a vlas mu strčím za ucho. 
"Je všechno...." než to stačí doříct tak vystřelím jako šíp z napjatého luku a políbím ho. Nepřemýšlím nad tím. Nesmím nad tím přemýšlet. Zaskočen sedí přišpendlen na jednom místě. Vnímám jeho rty. Lehce popraskané ale přesto jemné jako satén. Vnímám jeho vůni. Topím se. Po chvíli cítím jak jeho ruce mě obejmou a polibek mi opětuje. 
Zaslechneme zaklepání. To už uběhla hodina? Než stačí někdo zabrat za kliku tak se od sebe odtáhneme rudí jako krvavá skvrna na bílé zdi. 
"Nesu pizzu." pronese táta vítězně.
Kupodivu zareaguji jako první a vrhnu se pro pizzu.
"Díky, tati." poděkuji a neobratně si od něj přeberu čtvercovou krabici s nápisem Little Ceasar's pizza. Na krabici je namalovaný dvourozměrný mužík v hnědé římské tóze, sandálech a listové korunce. V pravé ruce svírá kopí na jehož konci je nabodnutá pizza s uždibnutým trojúhelníčkem, který údajný Caesar svírá v ruce a chystá ho vložit do hangáru. 
Táta na mě mrkne a odkráčí si užít svou vlastní pizzu nejspíš v klidu k fotbalu či jinému sportu bez společnosti opilých, zpívajících a uječených dam.
Osamostatníme.
Zavládne nepříjemné zvláštní ticho. Nejisté. Hluboké. Neprůbojné. 
Cítím potřebu něco říct, ale nedokážu se odvážit.
"Meave?" osloví mě k mému podivu.
"Ashi?" oplatím mu stejnou měrou. Dívám se na něj. Je otočený. 
"Já...." začne ale nedokáže to dokončit.
"Omlouvám se." vyhrknu bez myšlenkovitě.
"Ne, to já...neměl jsem." odporuje.
Připadám si jak v těch romantických komediích, kde nakonec skončí spolu. To co se děje mezi námi jako by vyšlo z kopíráku. Ne. Dodám si odvahu, kterou netuším, kde jsem vzala.
"Ne. Chtěla jsem to udělat." začnu. 
Otočí se. V jeho tváři je nečitelné, co si myslí. Zaskočen? Zrazen? Nevím. A nevím, jestli zvládnu pokračovat.
"Ashi, nechci ničit naše přátelství. Mám tě ráda... a něco víc, než to. A jestli..." zadrhne se mi hlas.
"Jestli to tak necítíš... tak je to v pořádku. Zapomeneme na to a... bude to jako dřív." 
Nebude. Oba to víme. Tohle změní všechno. Proč jsem to udělala? Jsem snad blbá? Jsem blbá. Riskuji všechno.
"Já nevím... Meave." prolomí ticho. 
Neodvažuji se víc říct. Nechci věci zničit a ani víc poškodit.
"Nikdy jsem nepřemýšlel o nás jako o něčem... víc. Byla jsi pro mě vždycky jako sestra a nevnímal jsem tě jako něco víc... Já... potřebuju čas." každé slovo mu dělá potíž říct a každá hláska protrhává mé zahojené srdce. Cítím čerstvou krev řinoucí se ze zhojených ran. Krabice vzpomínek se otřásá v základech a otvírá aniž bych to stíhala zastavit. 
Položím krabici s pizzou mezi nás na stůl a lehnu si na postel. Přikryju se a zavřu oči. Nechci přemýšlet. Nechci nic vnímat. Neřekneme ani slovo. Vzpomínky, které se ozývali proudí mým mozkem jako lavina a já se nechávám unášet. Nad ničím neuvažuji. Jsem prázdná. 

 Byl horký letní den. Začátek léta. Měla jsem poprvé přespávat u svého kluka. Zabalila jsem si tašku a vybrala si perfektní květované bílé šaty s růžovými kvítky. Byla jsem zamilovaná až po uši. Zrovna jsme slavili půlroční výročí. Byly jsme ta vysněná dvojice. Zlatíčka ze střední. Sepnula jsem si své blonďaté vlasy do copu a vyrazila na snídani. Cestou jsem potkala Stellu. Obejmuli jsme se a dali se do řeči. Probírali jsme plány na léto a co všechno chceme stihnout přes prázdniny. To všechno teď zní jako sen, ale tak to bylo. Byla jsem šťastná, hloupá, naivní a vycházela se všemi. Nasnídala jsem se a vyrazila na bus za mým miláčkem. Počítala jsem sekundy, minuty, hodiny, než za ním odjedu. Měla jsem jet kamkoliv jinam. 
Cesta plynula pomalu, až k uzoufání pomalu. A když jsem stanula na místě tak na mě čekal. 
S květinami a čokoládou. Jo, jak ohrané a klišé.
Ale já měla radost, že nezapomněl. Vrazila jsem mu jeho dárek. Byly to lístky pro dva na jeho oblíbený zápas. Udělalo mu to radost. Milovala jsem ho k zbláznění. Jak hloupá jsem byla.