Gothicqa

Ludus

 Povzdechla jsem si. 

Další den v tomhle prokletým světě.Mé tajné přání naposledy vydechnout ve spánku se opět nesplnilo. 
"Meav! Přestaň se válet v tý posteli a mazej do školy! Ujede ti autobus!!" okřikla mě má nejmilovanější maminka. 
Neodpověděla jsem. 
Včera jsem se pohádali. Zase.
Navzdory všemu mému přesvědčení jsem se vyhrabala z postele.

Jaký to má smysl? Chodit do toho bezpáteřního vězení. 
"Meave Willow! Vypadni! Máš nejvyšší čas!!!" okřikl mě pro změnu táta a divoce přitom zabušil na dveře.
Uniklo mi podrážděné vydechnutí.
Ten se jako vždycky přidal na stranu matky a ani se nepokusil poslechnout mou verzi. Tak jako pokaždé.
Zamířila jsem ke skříni. Hromada oblečení přeházené na sobě mě vřele uvítala a naznačovala, že do ní mám skočit a opět se ponořit do spánku.
"Dneska ne..." vydechla jsem utahaně.
Zabořila jsem ruce a bezmyšlenkovitě na sebe něco natáhla. Dneska to byly černý otrhaný džíny, černobílé pruhované triko a na vrch jsem hodila černé tričko s rudou podobiznou satana.
To by mělo stačit.
 V šuplíku jsem vytáhla ponožky.
Obě různé.... ale komu na tom sejde?
"Ségra! Přijdeme pozdě!" zabuší na mě má úžasná sestřička, kterou rodiče zbožňují mnohem víc než mě.
Sevřu hlavu do dlaních.
Kdybych neměla tolik problémů, tak bych se vytratila za školu, abych měla alespoň chvíli klid. Alespoň na chvíli.
 Popadla jsem tašku z bordelu u postele a překročila ke dveřím.
Neochotně jsem stiskla kliku. Celá má mysl mě nutila zůstat v pokoji.
 V mém jediném útočišti. V mém království... Tedy, království, které vypadalo jako hromada hnoje. Neměla jsem myšlenky, natož sílu si uklidit... už pár týdnů.
Nezáleželo na tom. Na ničem. Vše bylo nepodstatné.

***

 Nebyla jsem v pohodě. Týdně jsem docházela ke školní psycholožce. Dnes mě čekalo další sezení po včerejších událostech.
Přemýšlela jsem jak se z toho vyháknu tentokrát, ale i to bylo zbytečné.
Dokud dýchám, budu tam muset chodit. Sladká touha zemřít se zdvojnásobovala s každým nádechem. 
Stiskla jsem kliku a vysprintovala ze dveří. Nechtěla jsem s nikým mluvit. A ani do nikoho narazit. Seběhla jsem chodbu, schody a rychle si nazula boty.
Vylítla jsem z domu a na moment cítila jistou úlevu.

Jen ale na zbytečnej moment.

"Meave! Počkej na mě!" okřikla mě má drahá sestřička Stella., která předtím ťukala na dveře mého pokoje.
Nemusela jsem se ani obtěžovat otáčet. Mě a Stellu by jste poznali jen podle bližšího prozkoumání obličeje, jinak jsme byly úplně rozdílné.
Dokonalé vyzrálé jablko a hnijící a rozpadající se rajče.
Já černá ovce rodiny a ona dokonalá tatínkova a maminčina holčička. 
Má sestra měla stejně jako rodiče dlouhé plavé vlasy, které si každý den natáčela do různých vlnek, aby vypadala jako ta nejupravenější ovce celý školy. Nosila na sobě růžovou uniformu, kterou si zdobila různými roztomilými věcmi, přívěšky přátelství a dalšími zbytečnostmi. 
"Meave! Ksakru, víš co rodiče říkali včera? Mám na tebe dohlédnout. Ode dneška chodíme všude spolu!" připomněla mi důsledek včerejší "výměny názorů". 
Protočila jsem oči.
"Oh, naše královna krásy vstoupila do chatu, dávejte si všichni pozor. Nemáš pro mě náhodou vodítko a postroj? Bacha, koušu." odsekla jsem. 
"Sakra, ty seš zase protivná. Co ti je? Snažím se ti jen pomoct." obořila se do mě.
"Hleď si svého a mě nech ksakru bejt! Je mi jedno, co ti rodiče řekli. Zvládnu se o sebe postarat." ohradila jsem se.
"Jo to jsme včera viděli u oběda." podotkla uštěpačně. 
Neřekla jsem nic.
Bylo to zbytečné. Jako všechno ostatní. Byla jsem odepsaná. Na nejnižší příčce oblíbenosti. Terč. Nezapadala jsem. A včera se to opět potvrdilo. 
"Meave." zastavila se Stella a pronesla mé jméno opatrně.
Otočila jsem se.
"Co?" vyštěkla jsem. 
"Mluv se mnou..." zaprosila.
"Hmpf. Tobě tak něco řeknu. Naposledy jsem byla akorát skvělý drb, aby ses dostala do vyšších sfér. Ne díky. Nebudu ti pomáhat ve šplhání potravního řetězce. Tak nízko jsem ještě neklesla." odfrkla jsem a kráčela na bus, který akorát stavěl na zastávku opodál. 
Neodpověděla. 
A její mlčení bylo sladkým nektarem pro mé uši.
Nastoupila jsem na bus a zašila se na volné místo.
Přitiskla jsem hlavu na sklo a zírala do prázdna.
Už dávno jsem nevnímala, co se děje okolo mě. Dokázala jsem si to představit.
Klasika všichni hlučí, dělají rámus, zdevastovávají autobus na vlastní způsob - pomalovávají okna sprejem, lepí žvýkačky na strop, pod sedadla, na sedadla a hází jídlem.