Gothicqa

Mnesis

 Jeho oči se do mě vpíjí. Skleněné od slz jako ty mé. Slyším hlasitý dupot přes schody a neurvalé zaklepání na dveře.
"Co se to tam děje?!" rozkřičí se otec. Běs, který žhne neutuchajícími plameny mi našeptává do ucha:
Křič. Křič. Křič.
Výjimečně do konverzace vstoupí rozum.
A ten mi radí zachovat klid.
Ale zbytek těla se třese a nedokáže vyrovnat myšlenky natož se nechat doprovázet radou.
Otevírám a zavírám pusu, neschopná vyplodit slovo ani jedinou hlásku.
Ash si nejspíš všiml mého vnitřního boje a tak i přes slzy odpoví poměrně klidným hlasem za mě:
"To nic, omlouváme se...už se to nestane.
"Dobrá.... Ať už je ale ticho." pohrozí nám otec a v poklidu s podrážděným mrmláním odejde.
Zavládne ticho.
Byla jsem vděčná, že se Ash do toho vložil ale tušila jsem, že je teď řada na mě. V tom tichu byl nepříjemný pocit očekávání. Nechtěla jsem o tom mluvit. 

***

Po několika minutách Ash prolomí ticho:
"Meave... mluv se mnou. Co se děje?" domáhá se odpovědi.
Nedokážu ze sebe vyloudit hlásku. Jako kdybych svůj hlas někde zapomněla. Možná na tom stromě. Možná ve škole. Možná v tom bordelu, co jsem vyhodila. Vychází ze mě jen vzlykavý skřekot. 
 Mám tolik na srdci a přesto jsem prázdná. Jen křehká skořápka. Mám chuť mu říct ať odejde, ať zůstane, ať mě obejme....ať dokončí rozdělanou práci. Ať mě zbaví tý prázdnoty, ať mě pohltí. Tohle všechno mi teď proudí hlavou a přesto nic. Je to smršť pocitů kterou přesto vnímám jen jako propast absolutního ničeho. 
Tyhle pocity prohlubují propast v mém srdci a v mé hlavě. 
Přitáhne si mě k sobě a obejme mě. S vervou. Jako kdybychom se měli vidět naposled.
Sedím tam a přesto má duše je pryč. Necítím půdu pod nohama.
"Meave...." zašeptá přes vzlyky.
"Ashi......" zaskřípu zlomeným hlasem.
Na krátký okamžik se odtáhne a hledí mi do tváře.
Nedokážu přesně popsat jak ten pohled vypadá.
Dvě zlomené duše tonoucí v jezeru společných slz. Topící se v kolotoči pocitů, který nikdy nezastavuje... jen se občas zpomalí. Je mezi námi napětí. Jako předtím než se nepřátelská armáda dostane přes hranice. Než prolomí zámky, protrhnou brány a nezpustoší zemi. Jsme jako tenký led, který praská pod našimi nohami a s každým krokem je jasné, že se pod námi zlomí a skončíme v ledových hloubkách zamrzlého moře našich pocitů.
"Nesnáším to tu." vyloudím ze sebe tiše.
Ash zaskočen mými slovy mě chytí za poškozené zápěstí. Opatrně a s lehkostí, aby mi neublížil. Jemně bříškem palce přejíždí po mé kůži okolo a hladí ji. 
Naslouchá.
"To je jediné... mi pomáhá. Nenávidím život. Nenávidím sebe. Nenávidím tohle všechno." přiznám se.
Bodne mě u srdce. 
"Já to chápu...," začne nejistě., "Ale tohle není řešení..." dodá.
A má pravdu. Není. 
"Já vím..." připustím odměřeně a odvrátím hlavou.
Nedokážu se na něj dívat. Nechtěla jsem, aby to věděl. Kdybych nebyla tak plná vzteku, tak by se to nedozvěděl. Možná bych si to vzala do hrobu.
"Ashi..." oslovím ho nejistě.
Pohlédne na mě. Cítím jeho pohled. Nedokážu se mu dívat do jeho ublížených očí. 
Nechtěla jsem mu ublížit. Ne jemu...
"Je mi to líto." omluvím se.
"Já vím. Jen... jen mi slib,... že už to neuděláš.... Kvůli mě. Mám tě rád, Meave. A nechci, abys mi jednoho dne zmizela. Záleží mi na tobě.. a kdybych mohl udělat víc, tak udělám. Nenechám tě v tom. Jsme v tom spolu." promluví ke mě. K mojí duši.
"Oba máme posranej život." dodám.
Hořce se zasměje.
"To máš pravdu." přisvědčí.
"Ale, ač je sebevíc hůř... vždycky tu budu." doplní a proplete ruce s mými.
"A já tu budu pro tebe, Ashi." oplatím mu a obejmu ho. Opřu se o jeho ramenu a položím se do objetí.

***

 
 Nevracíme se víc k tomu, co se stalo. Ležíme na posteli. Nandala jsem si zpátky bolérko i přes to, že mi bylo teplo. Nepotřebovala jsem dneska další podobný rozhovor. Posloucháme hudbu a plujeme vzduchem jako pírka snášející se k zemi, jako listy padající ze stromu. Padáme jako kapky vstříc zemi. A jediné, co slyším je: