Gothicqa

Prosapia

***

Otec prorazí dveře a vtrhne do pokoje.
"MAEVE!" okřikne mě.
 Nevěnuji mu pozornost. Jsem ve vlastním světě. Ve svojí hlavě. Nejsem tady. Jsem pryč.
Slyším jak jeho dunivé kroky kráčí k posteli.
Vezme mě za ramena a nutí mě tak dívat se mu do očí. Já ale stejně nepřítomně skloním hlavu k ramenu a nevnímám ho.
"Co to má ksakru znamenat? Podívej se na svůj pokoj! Jsi špína. Totální budižkničemu. Jak si tohle můžeš dovolit! Ten pokoj se bude dneska blýskat! Odpoledne budeme mít návštěvu a o tvém chování si ještě promluvíme. Seber se a udělej s tímhle něco! A na dveře můžeš zapomenout. Dokud se nebudeš chovat na svůj věk, tak tě budeme mít stále na očích. Dívej se na mě když s tebou mluvím! Jsi ostuda. Dali jsme ti všechno, co jsi kdy chtěla a ty se nám takhle odvděčuješ. Jsi spratek." domluví svůj úžasný monolog a já jen němě přikývnu.
Pustí mě a já s nepatrným žuchnutím narazím do matrace.
Každé jeho slovo jsem slyšela a zarylo se mi hluboko do srdce.
Povzdechnu si.
Než otec odejde, tak si všimne krvavého ručníku který mám hozený přes postelovou opěrku.
"Co to má být?" otáže se zhrozen.
"Ženský problémy." zamumlám nacvičenou hlášku věrohodným hlasem.
Mou ránu mám schovanou přes překřížené ruce.
"Nechutný. Ukliď to." zahlaholí a znechucen odejde.
Předci jen si musím uklidit pokoj. Skvělý. Kvůli nějaký pitomý návštěvě. Jako kdyby si měli udělat tour přes můj pokoj se všemi národními památkovými klenoty. Ráda bych je uvedla:

"Toto je prosím pokoj královny Meave. Žije na velké hromádce použitého nádobí, která se tu válí už od minulého léta a žije svým vlastním životem, který se tolik nedá říct o  naší drahé Meave.

Před skříní je hromádka týdny nevypraného oblečení, která svou vůní dokáže odradit všemožné potencionální nápadníky, což královně Meave velmi vyhovuje.

Od hromádky uděláme prudkou otočku a ocitneme se na posledním skvostném kousku nábytku, který Meave vlastní a to rozlehlý stůl. Všimněte si té hutné vrstvy prachu, která tu čpí už od minulého roku. 

To byla prosím celá prohlídka království - nyní se odeberte po svých, vyfoťte si co potřebujete a prosím odejděte. Pro jistotu se nezapomeňte cestou domů stavit k doktorovi pro možnou infekci a vystavení infestace, které jste při návštěvě čelili. Děkujeme, přijďte zas."

***

"Fuj, Meave... to si děláš srandu.. to nemůže být tvůj pokoj." uslyším Stellin hlas naplněný jistou uštěpačností. 
Mírně se pootočím k rámu od dveří a vztyčím prostředníček jejím směrem.
Uslyším zaskočený vzdech.
"Nezapomeň to prásknout rodičům." pronesu směrem k ní a odeberu se k uklízení. 
Naše pohledy se na moment střetnou. 
V jejích pomněnkově modrých očí se zrcadlí lítost.
Je mi to jedno.
Věděla jsem, že kdybych se jí svěřila se vším... kdyby má představa došla k pravdě, že by to bylo ještě horší. Perfektní Stella neumí držet hubu a musí rodičům všechno poslušně vyžvanit. Kdyby věděla pravdu... její perfektní bublina plná lží by nejspíš taky praskla. Nemohla jsem jí to udělat. To jediné ji nechám. Ať žije ve svém přesvědčení, že vše je normální a já jsem ta která si tohle vybrala.
Když Stella zjistila, že už ji nevěnuji pozornost tak se obrátila a šla něco dělat.
Kolem mého pokoje prošla i matka.
Zhrozila se.
 Nelíbilo se mi, že všichni mají teď potřebu zírat do mého pokoje a komentovat jeho stav, ale hádám, že tohle teď byl můj život.
Stejně jako táta si všimla krvavého ručníku. Řekla jsem jí to samé, co tátovi a dodala jsem, že mám teď prostě silnější krvácení a protekla jsem. Vypadalo to, že mým slovům věří a šla pryč. 
Povzdechla jsem si a pustila jsem se do úklidu. Ruku jsem v obou případech měla taktně ale přesto ležérně schovanou.
Došla jsem do koupelny a půjčila si téměř všechny matčiny čistící prostředky. Bylo mi jasné, že až skončím, tak táta přijde na inspekci... Odhadla jsem, že by si všichni přáli, abych udělala hloubkový úklid a jestli mi díky tomu dají pokoj, tak jim to "mile ráda" splním. 
Vyházela jsem ze skříně věci a rozdělila je na čistý/nepoužitý a na "o můj bože, to se dá ještě nosit?", který poletí v mžiku do prádla na vyprání. Byl to víceméně můj celý šatník, ale co se dá dělat. Vzala jsem celou skříň postřikem na dřevo, leštění a prach. Po zaschnutí poskládám čisté prádlo zpátky a tu obří hromadu vezmu ke koši na prádlo do koupelny. 
To bychom měli první opravenou státní památku v mém království. Dala jsem si velkou přestávku.
Mamka se u mě mezitím zastavila a pochválila mě.
Ani nevím za co.
Zapředla se mnou rozhovor a tvářila se při tom, jako kdyby o mě měla zájem. Pokrčila jsem nad tím rameny, odpovídala ji ve strohých větách a jevila nulový zájem.
Posmutnělo jí to a tak odešla. 
Vrhla jsem se na stůl a rozdělila ho na tři hromádky. Potřebné, Vyhodit a Schovat. To co bylo pokryté hutnou vrstvou prachu jsem ihned vyhodila.
Stůl mi trval uklidit dlouho... nacházela jsem na něm věci... různé.
 Použité žiletky, starý deník, který jsem si rychle pročetla a taky vyhodila mezi papíry, aby ho nečetl někdo jiný. Zauvažovala jsem, jestli by nebylo lepší se ho zbavit jinak - zničit ho, ale k čemu by to bylo? 
 Dočetla jsem se o svých akademických úspěších, o mém prvním ex... o tom osudném dni. Ten den jsem psala naposledy. Deník pro mě byla forma terapie. Vzpomínám si, že v jednom z mých úžasných terapeutických sezení s psycholožkou mi navrhla, že bych si vedla deník o svých emocích a otevřela se aspoň jemu. Nač mít deník, kde člověk ukrývá kousek části sama sebe, aby ho někdo potom našel a použil to proti němu? Zavrhla jsem ten nápad a jako vždy odešla. To mi bylo podobné.
  Stejně jako skříň jsem nakonec stůl a jeho každičký kout postříkala leštidlem a otřela. Co mi zbylo jsem taky otřela a rozložila na stůl. Psací věci jsem hodila do kelímku. A pár starých učebnic jsem po utření hodila do jednoho z volných šuplíků. Zbývalo uklidit okolo postele. Veškerý nádobí jsem šla umýt dolů do kuchyně. Přitom jsem byla sledována otcem i matkou. Nebývalo zvykem, že by mě viděli mimo pokoj vyjímaje obědů a večeře. Ovšem jsem z toho nehodlala udělat zvyk.
Pro jejich potěšení a lepší pocit dnes uklidím pokoj a pak v něm strávím zbytek svého krátkého života.
Po dlouhém mytí a vyhazování odpadků jsem se před vstupem do pokoje zastavila v peřináči pro čisté povlečení a deky.
 Vyhledala jsem v něm něco co nejmíň barevného ale všechno v něm vypadalo jako kdyby se tu vyzvracela reklama na Skittles. Našla jsem jedno co bylo čistě černé jako má víra, že se někdy něco změní.
 Povlíkla jsem si čerstvě postel a pustila do pokoje trochu vzduchu z oken. Nakonec jsem uklidila ještě poloprázdné noční stolky a vytřela jsem si. Vrátila jsem do koupelny vše použité a vrátila se do svého útočiště.
 Ta čistota mi trochu pomohla. Cítila jsem se trošku líp. Čistě. Už mi chybělo jen k potěšení dveře. Zavřít dveře za světem a položit se na posteli do mých niterných pocitů.
Vyhovovalo mi to tak. 
"Oběd!" slyšela jsem ze zdola. 
Povzdechla jsem si otráveně. Cítila jsem, že mám hlad po té veškeré práci, co jsem dnes udělala, ale nechtěla jsem s nimi obědvat. Sedět u jednoho stolu se Stellou a tátou. Připadala jsem si jako vězeň nucený jíst se svým pánem a ač jsme jedli ze stejného talíře stejné jídlo tak v mých představách jsem si připadala jako kdybych měla vylízat pánovi zbytky z psí misky. 
Nějakým způsobem jsem se dobelhala ke stolu a sedla si naproti mamce. Táta po mé pravici si pročistil hrdlo:
"Meavi." začal můj otec umírněným hlasem.
Pozvedla jsem zrak. Dívala jsem se mu někam na krk, abych mu nemusela hledět do očí.
"Jsem rád, že sis uklidila pokoj. Moc ti za to děkuji." pronesl upřímně.
Přikývla jsem a nimrala se v jídle. 
"Přál bych si s tebou po obědě promluvit. My všichni." rozhlédl se po všech v kuchyni. Odevzdaně jsem přikývla.
Ne že bych měla na výběr.
Po obědě jsme se usadili do obýváku. 
Nečekala jsem, že během jedno víkendu budu čelit úklidu svého pokoje a intervenci.
Opravdu to tu nesnáším. 
Sedli si všichni na velký gauč a mě donutili zaujmout místo v křesle naproti nim.
Nutili mě se dívat jim do očí. Dívala jsem se kamkoliv jejich směrem jen ne do očí.
Bylo mi jedno, co mají na srdci. Bylo mi jedno, co mi chtějí říct. Nezmění to nic a nezmění se nic. 
"Meavi." začala moje matka.
"Máme tě rádi, z celého srdce. Jsi naše dcera. Vždycky jsi byla tak hodné dítě... co se stalo? Dávali jsme ti všechno - lásku, péči, čas... proč už nejsi s námi?" zeptá se upřímně.
Pokrčím rameny na odpověď jako kdybych to sama nevěděla.
Nic ze mě nedostanou. Nejspíš zapomněli, ale já ne. Nikdy nezapomenu. Je mi jedno, že se nemá žít minulostí, ale oni nebyly zrazeni, to já. A to, že mě v tom nejhorším nepodrželi, naopak potopili ještě víc... mi nepřijde odpustitelné.
"Jako tvůj otec a tvá matka si zasloužíme alespoň vysvětlení. Vždycky jste ty a Stella byly jedna jako ta druhá. Chloubou naší rodiny, ale od minulého léta se všechno náhle změnilo a ty se nám s každým krokem vzdaluješ. Stále jsme rodina a jsme tu pro tebe." promluví pro změnu otec.
Zarazím suchý smích v krku.
Poslední věta mi obzvláště přijde k smíchu. Rodina. To slovo je pro mě tak cizí, že netuším v jakém slovníku ho mám hledat. Tohle už dávno není pravda a každý člen to tady ví. Že se rozhodli zapomenout a jít dál je jejich věc. 
"Sestři... Meave... máme neshody, ale pořád jsi moje sestřička a já si přeji ti být na blízku." přidá se Stella rozpustile.
Mlčím. Zarytě.
 Nemá to cenu něco říkat. Nerozumí tomu. Nepochopí to. A to je štve. Proto se na mě rozkřičí. Jako vždycky. Mávnu nad tím vším rukou. Musím stát pevně jako skála. Nedovolím jim zdolat jediné úskalí. 
"Není týden aby nám kvůli tobě nevolala škola a ta rvačka, co se stala ve čtvrtek... Co se děje, Meave? Je tohle skutečně tvá cesta jak se s věcmi vyrovnáváš? Ta holka skončila v nemocnici. Takhle jsme tě nevychovali, abys byla problémová a aby ses rvala." pokračuje táta. 
 Skutečně jsem nemínila ji poslat do nemocnice. Neovládla jsem se. Poprvé za svůj život jsem se bránila. Google mi řekl něco v tom smysl, že když jste terčem šikany, tak se za sebe musíte umět postavit. Tak jsem se tím řídila. Neměla jsem z toho dobrý pocit a ani teď nemám. Byla pravda, že včera na mě nikdo nic nezkusil, ale necítila jsem, že bych měla vyhraný souboj. Jakoby se to zametlo pod stůl. 
V tom tichu, které jsem zarytě vytvářila, tak matce pípnul mobil. Podívala se na přijatou zprávu a prolomila ticho:
"Za deset minut jsou tady."